Černé mňau!
Samantha Peppersová byla toho dne velice rozzlobená. Ráno jí přišel dopis, kde jí matka oznamovala, že na vánoční prázdniny jede její rodina na hory. Celá rodina, ale bez Samanthy. Ta měla zůstat u babičky. Její rodina si snad nikdy nezvykne, že je čarodějka. Přitom se opravdu snažila, aby byla dobrá a rodina na ní mohla být pyšná. Ve většině předmětů byla lehce nad průměrem, v přeměňování dokonce nejlepší z šestých ročníků. Pak se pohádala se svojí spolubydlící kvůli úkolům. A teď ji na lektvarech vytáčí Snape! „Už jen pár hodin, zítra začínají prázdniny, už jen jeden den,“ šeptala si pro sebe Samantha, aby vydržela. Snape se na ní zase zamračil. Snažila se, aby lektvar měla rychle hotový. Myslela na všechny, kdo jí ukřivdili a ublížili. Byla proto roztržitá a nepozorná. „Slečno Peppersová, co to děláte?!“ zakřičel na ni Snape. Samantha zamrkala. Chtěla zrovna do kotlíku přidat dva drcené šváby. Přesně podle receptu. „Můžete mi říct, co to děláte?“ Snape se k ní blížil a hlas se mu třásl zlostí. Samantha rychle četla návod v učebnici. Pak náhle zbledla. „Tak co?“ Snape stál přímo před ní. „Přeskočila jsem řádek, pane profesore,“ zašeptala tiše. Snape mávl hůlkou a lektvar zmizel. „Mudlové neučí své děti číst?“ poznamenal ledově. ,Uvědomuje si ta holka, co málem udělala? Kdyby to tam hodila… Merline, při nejlepším by musel nově zařizovat učebnu. Při nejhorším by musel seškrabovat pár studentů ze zdi´ profesor rozčileně pozoroval ostatní. „Vy…Vy…! Nic nevíte!“ zakřičela na něj rozzuřená Samantha. On jen pozvedl obočí. „Školní trest. Po Vánocích. Teď si sedněte a počkejte, až zazvoní,“ poručil rozzuřené dívce Snape. Ta si jen sedla a čekala. ,Přece se nenechám takhle ponižovat! Já mu ukážu!´ běželo jí hlavou. Měla plán.
Ozvalo se zvonění. Celá třída se chvatně sbalila a všichni mizeli. Jejich poslední hodina před prázdninami. Snape stál zády k nim a spokojeně si rovnal pergameny s domácími úkoly. Čekal, až všichni odejdou a on bude moci jít do svých komnat. Jeho poslední hodina před prázdninami. Třída utichla a Severus se spokojeně otočil. „Potřebujete něco, slečno Peppersová?“ zeptal se nejprotivněji, jak mohl. „Ano, profesore,“ odpověděla dívka sladce a najednou měla v ruce hůlku. Snape překvapeně zalapal po dechu. Vzduchem se mihl modrý proud světla a zasáhl překvapeného muže přímo do hrudi. „Veselé Vánoce, profesore Snape!“ ozvalo se shora. ,Co se to stalo? Proč je všechno tak vysoko? Co mi to udělala?´ profesor se rozhlížel a přemýšlel. Podíval se na své nohy a viděl čtyři tmavé tlapky. ,To snad ne! Ona mě přeměnila! ´začínal panikařit. Ohlédl se a spatřil svůj černý huňatý ocas. ,Je ze mě kocour!´ pomyslel si hořce. „Mňau! Mňaůůůůůůůůůůůůů!“ pokusil se volat o pomoc, ale jen hluboce zamňoukal. ,To je ponižující!´ rozčílil se. Vydal se na chodbu hledat pomoc. ,Snad to někomu dojde…´zadoufal. Ale pak si hořce uvědomil: ,Nedojde, tady jsem v Bradavicích!´
Hermiona neměla nejlepší náladu. Všechny její spolubydlící se chystaly zítra odjet. Ona chtěla zůstat. Užít si poslední Vánoce ve škole. Harry a Ron ji sice zvali, aby se k nim na Vánoce připojila. Ale ona nechtěla. Ani jeden z nich už školu nestudoval. Byli přece váleční hrdinové. Nepotřebovali dokončené vzdělání, aby mohli projít bystrozorský výcvik. Ani ona nepotřebovala OVCE, všichni se jí snažili zlákat, aby se šla učit právě k nim. Ona ale nevěděla, co chce v životě dělat. Tak se vrátila do Bradavic. Nebyla zdaleka jediná. Neville, Malfoy, Levandule a Parvati. Jim všem bylo devatenáct. Rok trvalo, než Bradavice získaly svou starou tvář. Studenti, kteří kvůli válce nemohli dostudovat, se směli vrátit. Využil to jen zlomek z nich… „Lev, nech to být, Hermiona to uklidí, když zůstává přes prázdniny, že, Hermi?“ vytrhl jí hlas Parvati. Obě se vracely domů. Levandule k rodičům, Parvati ke svému snoubenci. „Cože?“ zamračila se Hermiona a rozhlédla se. „Jestli bys byla tak hodná a dala to tu přes prázdniny do pořádku,“ přeložila vzkaz Levandule. „Za chvíli začíná rozlučková večeře a brzy ráno odjíždíme…“ poznamenala Parvati. Hermiona si povzdechla a přikývla. Rozlučková večeře… Málem na ni zapomněla. Nechtěla tam jít a tak zůstala v pokoji a četla si. Když se ostatní dívky vracely do pokoje, Hermiona už spala.
Ráno se probudila do prázdného pokoje. No, prázdného… Byl tam ten hrozný nepořádek… Nikdo nebyl ani ve Velké síni, kam se přišla nasnídat, což přisuzovala tomu, že je už půl desáté. Hermiona se potulovala po chodbách a chtěla si zapamatovat každý detail, který míjela. Hrubost kamenů, barvy obrazů, každou kliku u dveří, šmouhu na okně. Krásného černého kocourka, který spal vedle brnění… Moment, černého kocourka? „Čičí, co tu děláš?“ sklonila se k němu Hermiona a podrbala ho mezi ušima. ,Co se děje? Kdo mě budí?´ Snape sebou trhnul. Usnul před chvílí, celou noc hledal pomoc. „Neboj se, čičí,“ uklidňovala ho Hermiona a vzala kocourka do náruče. ,Co to dělá? Ať mě postaví na zem!´Snape se těm dvěma rukám vzpíral, dokud ho znovu nepohladily. Pak se nechal zvednout a konečně mohl té osobě pohlédnout do tváře. ,Grangerová, pomoc!´chtěl vykřiknout. Místo toho se ozvalo dlouhé a žalostné: „Mňaůůůů! Mňaůůůůůůůů!“ „Chudáčku, ztratil ses, že?“ Hermiona se pousmála. „Musíš být hladový, kocourku. Neboj se, postarám se o tebe a tvého pána najdeme.“ Usmála se tmavovlasá dívka na kocourka mile. ,Pomůže mi!´zaradoval se Snape a souhlasně mňoukl.
„Haló? Nemohli byste mi prosím dát mističku mléka pro kocourka?“ požádala Hermiona sotva se dostala do kuchyně. „Slečna Hermiona, přišla Dobbyho navštívit! Dobby slyšel, že se slečna vrátila do školy a doufal, že ho slečna navštíví a slečna je tady, slečno!“ pištěl Hermioně Dobby u pasu. Ona se jen usmála a pustila kocourka, aby mohla obejmout skřítka. „Dobby, ráda tě vidím,“ usmívala se. „Dobby přinese slečně smetanu a rybu pro kocourka, slečno!“ zmizel skřítek, když se na ní ještě jednou dojatě podíval. O chvilku později spokojeně sledovala, jak kocour pije a jí. „Dobby, nevíš, komu ten kocour patří?“ ptala se zamyšleně dívka. Skřítek jen pokrčil rameny. „Dobby tohohle zvláštního kocourka nikdy neviděl, slečno,“ skřítek smutně vrtěl hlavou, až mu uši pleskaly. „To nevadí, Dobby, musím jít. Ale zase za tebou přijdu, ano?“ Hermiona vzala kocoura a loučila se. Skřítek jí zamával a šel si po své práci. „Co teď? Kam půjdeme?“ ptala se Hermiona bezradně zvířete. „Mňau!“ ozvalo se a dívka se usmála. „Už vím! Zajdeme za Hagridem! Ten ví snad o každém zvířeti na hradě!“ zaradovala se nad nápadem. „Mňáůů!“ ozvalo se nesouhlasně. „Neboj se, nebude ti zima,“ pohladila dívka kocoura a stoupala po schodech do věže ke svému pokoji. Vzala si kabát, svetr a šálu. Kocourka zabalila do deky. ,Je tak milá…´pomyslel si Snape. Jak ho nesla v náručí, po chvíli kolébání v tom teple usnul.
„Je to nádherný zvíře, Hermiono. Dostalas ho k Vánocům?“ ptal se Hagrid, když mu dívka kocoura ukázala. „Takový zvíře sem tu ještě neviděl. Má takový inteligentní oči…“ zadumal se obr. „Skoro jako člověk,“ připustila Hermiona. „No, nevadí,“ pousmála se, „něco vymyslím…“ „Nechceš ho tu do tý doby nechat?“ ptal se Hagrid a ustaraně si dívku prohlížel. „Ani ne, Hagride. Alespoň nebudu tak sama…“ sklopila Hermiona oči. Hagrid přikývl a pousmál se: „Tady seš vždycky vítaná. Kdykoliv.“ Dívka se usmála na něj, zvedla se ze židle a objala ho. „Děkuji, Hagride,“ zašeptala dojatě. Kocour to všechno sledoval. ,Je tolik sama…´pomyslel si Snape. Už se stmívalo, když se vraceli do hradu. Hermiona ho zase vzala do ložnice, kde ho položila na svou postel. „Nedívej se na ten nepořádek, někdy to uklidím,“ poprosila kocourka, zatímco se přehrabovala ve skříni. „Tady jsou!“ vykřikla po chvíli a vytáhla tmavě zelené a dost pomačkané šaty. Pověsila je na ramínko a mávla před nimi hůlkou. Šaty se jakoby rozjasnily a vyrovnaly. „Čistící a žehlící kouzlo,“ poznamenala směrem ke kocourkovi.
„Musíme se připravit na tu slávu. Za hodinu se podává štědrovečerní večeře,“ usmála se. Přešla do koupelny, odkud za minutku vyšla s náručí plnou věcí, některé Snape neuměl ani pojmenovat. Pak se posadila na postel a všechno rozložila kolem sebe. „Co myslíš, kocourku, bude tam profesor Snape?“ zeptala se zamyšleně. ,Proč já?´napadlo profesora okamžitě. „Víš, vždycky se mi líbil… Je to impozantní muž. A to všechno, co dokázal,“ pousmála se smutně. „Mňaů?“ ozval se Snape tiše. „Proč mu to neřeknu? To za ním mám jít a říct mu: Profesore, už dva roky vás bezhlavě miluji! Pojďte, budeme partneři,“ hořce se rozesmála. „Mňau!“ souhlasil kocour. „Jistě, on řekne. Ano, Grangerová. I já po vás tajně toužím. Pojďte, vezmeme se a budeme spolu žít navždy!“ Hermiona se rozesmála. ,Holka hloupá!´pomyslel si Snape a dvěma skoky byl vedle ní na posteli. „Ale to nejde… Sám slyšíš, jak hloupě to zní. Měla bych dospět. Jsem jen hloupá poblázněná puberťačka,“ z očí jí začaly vytékat slzy. „Mňau, mňau…“ snažil se ji utěšit Snape. Pohladil ji packou po ruce. Ona se přes slzy usmála a začala kocourka hladit. Uklidňovalo ji to. Po chvíli byla natolik klidná, aby se začala připravovat. Vyčesala si vlasy do drdolu, jemně a slušivě se nalíčila. Kocour smutně sledoval každý její pohyb.
Pak vstala z postele, pouklízela všechno zpátky do koupelny a přešla ke skříni. ,Co bude dělat?´děsil se Snape. Dívka si stáhla kalhoty a sundala si i tričko. Přešla zpátky k posteli a zamračila se. Snape ji celou dobu pozoroval. Byla krásná! Neodolal a otřel se jí o nohu. Dívka, vlastně, mladá žena, jak si profesor zaraženě uvědomil, se sklonila a podrbala ho mezi ušima. „Copak, kocourku?“ usmívala se, zatímco si natahovala punčochy. Pak přešla ke skříni a oblékala si šaty. „Tohle je jeho oblíbená barva,“ usmála se Hermiona, když si uhlazovala šaty na bocích. Snape si jí prohlížel. ,Je nádherná! Takhle jí to naposledy slušelo ve čtvrtém ročníku na plese. Tehdy ale byla ještě dítě. Dnes je nádherná mladá žena. A miluje mě!´ Snape si uvědomil, že ani ona jemu není lhostejná. Věděl, že mu imponuje svojí moudrostí. Svojí duchapřítomností. Věřil, že celý svět vděčí za svobodu víc jí, než Potterovi. Nebýt jí, byla by celá slavná trojka mrtvá ještě předtím, než všechno začalo. Měl ji ale rád?
„Musíme jít,“ ozvalo se ode dveří. ,Ona sebou chce vzít kočku?´divil se. Vzala ho do náruče a cestou do Velké síně se usmívala. Velice ji překvapilo, že byla jediná studentka, která zůstala. Nikdo další ze studentů tady nebyl. U stolu seděli všichni profesoři. ,Moment,´ uvědomila si Hermiona, ,Snape tu není.´Smutně si sedla ke stolu. „Slečno Grangerová, děje se něco?“ oslovil ji Brumbál nad polévkou. „Ale ne, nic, pane,“ nuceně se usmála Hermiona. „Máte krásnou kočku, slečno,“ všimla si profesorka McGonagallová. „Vlastně to není moje kočka, paní profesorko. Našla jsem ji. Nevíte, komu by mohla patřit?“ přiznala Hermiona své pátrání. „Nikdy jsem ji tu neviděl,“ ozval se profesor Kratiknot. „Zkoušela jste ji prověřit kouzlem vlastnictví?“ ptala se zamyšlená profesorka. Hermiona zavrtěla hlavou. Po zbytek večeře byla Hermiona potichu. Mezi všemi profesory si připadala nepatřičně. Krátce po dezertu se omluvila. Řekla, že ji bolí hlava a zmizela. ,Je tak zranitelná!´ pomyslel si Snape.
Když se posadila na postel, rozplakala se. „Mňau…“ ozval se konejšivě kocourek a zabydlel se jí v klíně. Hermiona ho bezmyšlenkovitě hladila. „On tam nepřišel… Nebyl tam. Doufala jsem…“ plakala a on se na ni jen bezmocně díval. Bylo mu moc líto, že pláče kvůli němu… Dívka si lehla na postel s tím skvělým účesem a v šatech. Líčidla se jí dávno rozmazala po tváři. Lehla si s kocourkem po boku a po chvíli s pláčem usnula. Severus Snape ale usnout nemohl. Přemýšlel, co cítí k této mladé ženě. ,Obdiv, úctu, lásku… Moment, i lásku? Ano i lásku.´uvědomil si. Musí jí to říct! Ale nejdřív se musí nějak přeměnit zpátky! ,Zatracená Peppersová!´zaklel, ale z jeho úst se ozvalo jen tichounké mňouknutí.
„Já jsem usnula!“ ozvalo se napůl vyděšené vykřiknutí. Severus se s trhnutím probudil. Ležel vedle ženy! Zalapal po dechu a chtěl něco říct. Ale ozvalo se jen: „Mňau!“ „Kocourku, dobré ráno,“ popřála mu s úsměvem rozcuchaná dívka. ,Vypadá roztomile,´pomyslel si Snape zaskočeně. „Tak konečně zjistíme, komu patříš,“ Hermiona vytáhla hůlku. Opsala ve vzduchu složitý obrazec a sledovala, co se objeví. „Severus Snape,“ přečetla zaskočeně kouřová písmena. „Takže musíme do sklepení.“ Hermiona se usmála a zmizela v koupelně. Ke Snapeovu zklamání se po chvíli objevila převlečená. Cesta do sklepení byla neobvykle dlouhá a chladná. Ale i tichá. Hermiona neřekla ani slovo a Snape ani… Nemňoukl. Dívka nervózně zaklepala na dveře. Nic. Zaklepala znovu. Zase nic. „Pa-pane? Mám tu vašeho kocourka!“ zavolala ke dveřím. Žádná odpověď. „Asi není doma. Možná někam jel na prázdniny,“ napadlo Hermionu. Kocourek tiše zamňoukal. „To je od něj pěkně nezodpovědné nechat tě tu samotného, kocourku!“ rozčílila se Hermiona A podrbala kocourka mezi ušima. „Zůstaneš se mnou,“ rozhodla se po chvíli a rozešla se směrem ke kuchyni. „Donesu Dobbymu dárek k Vánocům,“ vysvětlila. „Dobby ani nedoufal, že by slečna Hermiona přišla tak brzy, slečno!“ vypísklo stvoření a objalo Hermionu kolem pasu. „Mám pro tebe dárek, Dobby!“ podala skřítkovi balíček. „Slečna je moc laskavá, slečno! Dobby si ani nezaslouží dárek, slečno!“ skřítek měl v očích slzy, když rozbaloval žlutý svetr. Hned si ho přetáhl přes hlavu a z obrovských očí se mu koulely slzy. „Slečna je moc laskavá!“ zopakoval Dobby. „Ten svetr ti moc sluší, Dobby,“usmála se dívka znovu mile. Skřítek ji znovu objal a rozloučili se.
„Musíme to tu uklidit,“ povzdechla si Hermiona, když otevřela dveře pokoje. Položila kocourka na postel a začala s povzdechem sbírat oblečení po zemi. „Mňau!“ ozval se kocourek a šťouchnul čumákem do její hůlky. „No vidíš! Tak to zabere jen pár minut!“ zaradovala se Hermiona a začala mávat hůlkou, pak si sedla vedle kocourka a spokojeně ho políbila mezi uši. ,Je tak impozantní!´pomyslel si Snape. Kolem nich létalo oblečení a popsané i čisté pergameny. Všechno se uklízelo na svá místa. Hadr leštil stolky, koště zametalo podlahu. Hermiona se spokojeně rozhlédla. Pokoj byl uklizený. Jen hadřík a koště tančily svůj tanec. „Finite incantatem!“ zamumlala a mávla hůlkou. Co se stalo pak, nepředpokládala ani v nejdivočejších snech. Do proudu kouzla skočil kocourek a podivně narůstal. Hermiona zděšeně zavřela oči. Když je o minutu později otevřela, musela se rozesmát. Hadřík právě leštil obličej Severuse Snapea! O vteřinu později ji úsměv na rtech zamrzl a vystřídala ho panika. Ona se tu dva dny starala o Snapea proměněného v kočku! Spal s ní v posteli! Zalapala po dechu, když si uvědomila to nejhorší: byla tu před ním skoro nahá! A řekla mu o svých citech!
„Slečno Grangerová, děkuji,“ zamumlal Snape vděčně, zatímco se protahoval. Hermiona se na něj stále šokovaně dívala. „Ah, promiňte… V pohádce většinou políbíte žábu a stane se z ní princ…“ ozval se po chvíli rozpačitého ticha Snape. „Já jsem políbila kocoura, profesor lektvarů mi stačí,“ probrala se Hermiona. Pak se chytila za pusu. ,Co jsem to řekla?!´zděsila se v duchu. Snape se usmál. Usmál?! Hermiona vypadala zděšeně. „Hermiono, můžete mi říct znovu to, co před večeří?“ blýsklo se mu v očích. „Profesore, už dva roky vás bezhlavě miluji!“ zasmála se Hermiona nervózně. „Pojďte, budeme spolu!“ dodala po chvíli. „Ano, Grangerová. I já po vás toužím. Pojďte, vezmeme se a budeme spolu navždy!“ natáhl k ní ruku Snape. Hermiona mu podala svou a on si ji přitáhl do objetí.
„Pane řediteli, potřebuji ve středu volno,“ přednesl svou prosbu řediteli Severus Snape hned v pondělí po prázdninách. „Severusi, jste už druhý, kdo dnes žádá o volnou středu. První byla slečna Grangerová,“ usmál se Brumbál. „Opravdu?“ podivil se Snape. Brumbál přikývl a podepsal pergamen, díky němuž byla středa jeho volným dnem. „Severusi, víš to jistě?“ zeptal se ještě ředitel. „Naprosto!“ usmál se profesor.
Hermiona naposledy vcházela do svého pokoje ve věži. „Hele, Grangerová, proč jsi včera neuklidila? Celý den jsi nebyla na vyučování!“ zastihl ji rozhořčený hlas Parvati. „Parvati, promiň, ale nejsem vaše služka!“ rozzlobila se Hermiona. Vztahy mezi děvčaty poněkud ochladly. Hermiona trávila každou volnou chvilku se Severusem a nechtěla spolubydlícím nic říct. Ony si jí dobíraly a posmívaly se jí. „Zas jsi byla brečet na záchodcích?“ posmívala se Levandule. Hermiona jen protočila oči a začala si balit věci. „Kam se chystáš?!“ Parvati nad ní stála, jako dráb se založenýma rukama. „Domů,“ odpověděla klidně Hermiona. „Řekneš nám konečně, co se děje, Grangerová?!“ nedala Parvati Hermioně pokoj. „Nejsem Grangerová,“ řekla Hermiona ledově. „Dobře, slečno Grangerová!“ vyprskla Levandule. Hermiona zavřela kufr a přešla ke dveřím. „Když už, tak paní Snapeová,“ usmála se sladce a odešla za svým manželem.