Jdi na obsah Jdi na menu
 


Čistá krev

20. 3. 2014

 Zase jsem se pohádala s otcem! Zase a znovu kvůli tomu samému! Já si ho prostě nevezmu! Jsem naštvaná na otce! Na dalšího z řady pitomců, kterého mi chce dohodit! Na matku, protože se mě nezastala! Na celý svět, protože mi připadá, že je proti mně… Když je člověk skoro plnoletý a přesto za něj rozhodují rodiče, je to na nic… Ale tak to v čistokrevných rodinách chodí. V čistokrevných čarodějnických rodinách. Ale já to nechci! A otec to musí vědět. Nechci mít svázaný život pravidly, nechci se vdát za toho, koho mi vyberou, nechci rodit čistokrevné potomky… Chci si užívat života, zamilovat se, mít děti… Dala bych cokoli, abych mohla. Ale nejde to a já to vím… Ale stejně teď běžím lesem v nádherných šatech, které stejně zničí větve (ale to nevadí, otec má dost peněz, aby koupil nové), stejně tíkám před vší tou etiketou, kterou jsem dnes porušila. Před všemi těmi šokovanými pohledy, když jsem na formální žádost o ruku odpověděla ne. Před každým zalapáním po dechu, které se ozvalo, když jsem křičela na otce. Před každým zavrtěním hlavou, když jsem utíkala ze svého zásnubního plesu.

Zastavím se až na mojí mýtině. Není tak úplně moje, ale je mimo dosah ochranných kouzel, takže sem občas zabloudí i nějaké zvíře. Proto ji tolik miluji. Možná by tu mohly být světlušky, napadne mě. Je docela teplá noc, aby ne. Vždyť je červenec. Není to tak dlouho, co jsem se vrátila z Bradavic na prázdniny domů. Domů… Do zlaté klece. Takhle se doma k dětem nechovají. Jistě, jsem ze Zmijozelu, nikdy jsem nechtěla otevřené projevy lásky nebo přátelství. Nic takového nevyžaduji, nejsem na to zvyklá. Nevěděla bych, jak se chovat… Ale stejně… Chtít slyšet od matky, že vás má ráda, nebo od otce, že je na vás pyšný, po tom přece touží každý, ne? To můžou i Zmijozelové.  Jsem smutná a osamělá. Zrovna teď bych ráda dala několik citů najevo, ale neumím to. „Zmijozelové nepláčou,“ skoro slyším svého otce, jak tohle opakuje malé holčičce do doby, než uvěří, že plakat je zločin.

 Nejdřív se zhroutím na kolena do trávy. Jsem unavená z běhu. Pak si lehnu na záda a zadívám se nad sebe. Ta spousta hvězd! A měsíc v úplňku! Nádhera! Můžu tu ležet, dívat se na hvězdy a poslouchat cvrčky. V duši mi začíná sídlit pocit klidu, vyrovnanosti a svobody. Dokonce se usmívám. Lehký vítr si pohrává s mými šaty, tráva ševelí, nedaleký potok šumí. Vypadá takhle štěstí? Možná. Alespoň já šťastná jsem. V tuhle chvíli, na tomhle místě. Najednou není měsíc a půl tak dlouhá doba. Nějak to doma vydržím. Otec bude pár dní uražený, matka nešťastná. Pak se rychle zapomene, co jejich nezdárná dcera udělala. Do dvou, nejdéle tří týdnů můžu očekávat nový ples a nového potencionálního snoubence. Pousměju se. Tohle je svět smetánky. Svět, který nesnáším. Jenže nemám sourozence. A pokud má náš skvělý rod pokračovat, musím žít v přetvářce. Proto jsem se přece narodila, že? Abych se stala nekorunovanou zmijozelskou princeznou. Mám k tomu nejlepší předpoklady. Jsem krásná, chytrá. Vzdělaná. Pocházím z výborné a bohaté rodiny. Touží po mě každý chlapec ze Zmijozelu od pátého ročníku výš. Polovina Mrzimoru a každý třetí Havraspár. Dokonce i v Nebelvíru by se někdo našel. Jsem si jistá, že jsem okouzlila i pár děvčat z různých kolejí. Ale všichni vědí, že pro mě nejsou dost dobří. Proto se nikdo nikdy k ničemu neodvážil.

Ze zamyšlení mě vytrhne zvuk lámajících se větví. Rychle se posadím a rozhlížím se. Instinktivně sáhnu po kapse, ale tyhle hloupé šaty žádnou nemají! Nemám hůlku! Jsem bezbranná! Chvilku panikařím. Pak si ale uvědomím, že to byl nejspíš jen toulavý zajíc. Maximálně srnka. Po chvilce ticha se ulehčeně natáhnu zpátky do trávy a sáhnu po stéblu vedle mě. Ozve se zavrčení a přeletí nade mnou temný stín. Nestihnu ani vykřiknout. Natož toho tvora poznat. Vím jenom, že je obrovský a má dlouhé, špičaté zuby. Zahryznou se do mě. Cítím pálivou bolest na stehně a rameni. A zvíře pořád vrčí. Kouše jinam? Nevím, všechno pohltí tma a s ní přichází milosrdné bezvědomí.

Proberu se a všechno zalévá zlaté světlo. Kolem jsou stromy, zpívají ptáci a všechno krásně voní. Rozhlížím se jako ve snu. Na některých stromech jsou pověšené zelené kousky látky. Všude je mír a klid. Takhle vypadá nebe? Jsem mrtvá? Vzpomínám si na zvíře, ale možná to byl sen. Pak si vzpomenu na bolest. Bolest byla skutečná. Rozhodnu se zjistit, jestli jsem mrtvá. Pohnu se, jestli žiju, bude to bolet. Jestli ne… Taky dobře. Věřili byste, kolik přemlouvání stojí jeden malý pohyb? Konečně ho udělám. Pohnu levou rukou. Dobré. Žádná bolest. Pravá noha? Nic. Bez bolesti. Otočím hlavou a je to definitivně jasné. Jsem mrtvá. Zadívám se na kousek látky na stromě. Nevím, proč mě zaujal… Možná tím, že má na sobě tu zvláštní rudou kresbu… Natáhnu po něm pravou ruku a tělem mi projede oslepující bolest. Pokusím se v panice posadit, ale stejná bolest vystřelí i z levé nohy. Pardon, smrt se nekoná.

S vypětím sil se doplazím k potůčku a rány si omyji. Jsou pořádně hluboké… Cestou jsem sebrala pár hadříků. Bývaly to moje šaty. Teď mám nový model, ale to je to poslední, co mě trápí. Domů je to daleko. To mě trápí o trochu víc. Nemám jídlo, ani vodu. To mě netrápí vůbec. Můžu si nasbírat ovoce, nebo nejíst. Voda je v potůčku. Nejvíc mě trápí to, že jsem zraněná a nemám hůlku. Ale to se zvládne. Zmijozelové přece nebrečí, že? Když si rány ováži, usínám neklidným spánkem. Ve snu se mnou mluví to zvíře. Říká, že budeme manželé. Probere mě zahoukání sovy. Je tma, potůček šumí, tráva ševelí. Ale něco je špatně. Les je nepřátelský. A připadá mi, že jen ke mě. Opatrně ohmatám svoje rány. Lepší. Už tolik nebolí. Pokusím se postavit. A hele, jde to! Docela úspěšně se vydávám domů. Nevím, jak dlouho jsem šla. Rána na stehně bolela a pálila. Každou chvíli jsem si něco vrazila do chodidla, boty jsem neměla už ráno. Šaty, nebo lépe řečeno jejich zbytky, se zachytávaly do větviček keřů. Ale mě to bylo jedno. Ta zvláštní rudá kresba byla nakreslená mojí krví.

Domů jsem dorazila, když svítalo. Služebnictvo si mě nevšímalo. Asi měli zákaz se mnou mluvit. Nebo mě prostě neviděli. Snažila jsem se o to. Rodiče ještě spali. To mi vyhovovalo. Několik příštích dnů si mě nebudou všímat. Alespoň si zahojím zranění a spálím šaty. Ještě nikdy jsem tak ráda neviděla svůj pokoj. A co víc, byla tam moje hůlka! Použila jsem jednoduché kouzlo na očištění obličeje, rukou a těla. Oběma kousnutím jsem se ale dalece vyhnula. To chtělo něco jiného. V koupelně jsem měla skříňku se základními lektvary. Pobrala jsem pár lahviček. Desinfekční, hojící, povzbuzující a po chvíli váhání i lektvar proti bolesti. Připravila jsem se na pálivou bolest desinfekčního lektvaru. Červenou tekutinu jsem nalila na ránu na stehně. Jen zašuměl a nic. Žádné pálení. Na rameni totéž. Nepálil. To mi udělalo radost. Polila jsem rány ještě hojícím lektvarem a vypila dva zbylé. Oba chutnaly odporně. Ten proti bolesti je nejhorší. Matka říká, že proto, aby se nepil zbytečně. Lehla jsem si na postel a po chvíli jsem usnula.

Vzbudilo mě klepání na okno. Zahlédla jsem dvě lesklé oči a v panice vykřikla. Myslela jsem si, že je to to zvíře. Byla to ale sova. Psala mi matka toho trouby, co si mě chtěl vzít. Omlouvala se za svého syna! Chápete to? Já ho odmítnu a ona se omluví. „Aspoň je vidět, kdo má lepší postavení,“ zašklebila jsem se na dopis a hodila ho do krbu. Sice se netopilo, ale pocit to byl skvělý. Byl už večer, slunce zapadalo. Napadlo mě, jestli se rodiče ještě zlobí. Jen jsem ale mávla rukou. Ono je to přejde. Zkontrolovala jsem si rány. A nevěřila jsem svým očím. „Jsou otevřené!“ podivila jsem se. Lektvar je měl přece zahojit… Ale nebolely, to bylo pozitivní. Vzala jsem si na sebe čisté šaty. Doma jsem kalhoty nosit nesměla. Rodiče to brali jako oděv nevhodný pro mladou dámu mojí úrovně. Vždycky jsem musela být dokonale upravená…

Dny utíkaly a já na lesní příhodu skoro nemyslela. Došla jsem k závěru, že na mě zaútočil divoký medvěd. Velikost by odpovídala a ty rány koneckonců také. Jen se pořád nehojily. A to jsem do nich nalila spoustu hojícího lektvaru. Po dvou týdnech jsem to nechala být. Jen jsem si občas vyměnila obvazy. Jak jsem čekala, po třech týdnech přišel otec s radostným výrazem a rodinným krejčím. S povzdechem jsem poznala, že se blíží další ples. Ale co mě potěšilo, bylo to, že byl pořádán jako oslava matčiných narozenin. Ne jako můj zásnubní.

Tři dny před plesem jsem byla unavená, bolelo mě celé tělo, a každý pohyb byl neuvěřitelně namáhavý. Nikdo na mě neměl čas, všichni chystali slavnost, to mi dost vyhovovalo. Vlastně jsem ty tři dny prospala. V den plesu jsem u snídaně oznámila, že se večer nezúčastním. Stačilo říct, že jsem nemocná. Asi jsem vypadala opravdu mizerně. Matka smutně přikývla a otec mi suše oznámil, že po zahajovacím tanci můžu jít spát. Jian žádné připomínky, žádné zákazy, nadávky, nic. Ples začínal ve čtyři. Už jste viděli ples, který začínal tak brzy? Ne? U nás vždycky. Zahajovací tanec jsem přetrpěla jen díky otci. Při tanci mě téměř nosil. Pak se mnou poslal do pokoje skřítku. Aby prý si byl jistý, že jsem v pořádku. Milé, že? Tolik starostlivosti. On ani nikdo jiný se podívat nepřišel.

A mě bylo pořád hůř. Chvíli mi bylo horko, pak jsem se třásla zimou. Nemohla jsem dýchat. Dotek zelených šatů vyšitých stříbrem pálil a svědil. Musela jsem si je sundat a vzít si něco jiného. Zvláštní bylo, že jediné, co mi nevadilo, bylo obyčejné mudlovské tričko z bavlny. Kdyby ho rodiče viděli, hořelo by, než řekneš popel. Takové oblečení nám do domu nesmělo. Při dalším záchvatu, kdy se mi nedařilo nadechnout se, jsem sotva doklopýtala na balkon. Chladný vzduch mi ulevil. A pak to začalo. Vyšel měsíc, byl úplněk. A já si uvědomila, co se děje. Smýkla jsem sebou do pokoje a z posledních sil zabezpečila dveře. Hůlka mi vypadla z ruky a následně byla odkopnuta mojí nohou. Celé tělo bylo v křeči. Z počátku jsem řvala bolestí. Pak ani to nešlo, hlas se vytratil. Kosti se prodlužovaly, měnily stavbu. Tělo obrostlo světlými chlupy, místo nehtů narostly drápy. Bolest byla nesnesitelná. Několikrát se mi zatmělo před očima a já doufala, že bezvědomí přijde brzy. Nepřišlo. Merlin nebyl tolik milosrdný. Moje tělo bylo dál týráno bolestí. Ale zasloužilo si to. Byla jsem stvůra… Vlkodlak…

A pak přišel ten zvuk… Poprvé jsem dlouze, bolestně zavyla.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář