Jako Romeo a Julie II.
. Susan zbledla. „Jak to… Kdo vám… Jak to víte?“ zakoktala se. „Učil jsem a znám Draca již dvacet pět let. Poznám jeho oči, když je vidím,“ díval se Susan přímo do očí a ona mu jeho pohled stejně pevně oplácela. „O to se ani nepokoušejte, mohl byste narazit,“ varovala ho Susan. „Ale, zdá se, že slečna rozumí nitrobraně. Dobrá tedy… Budete mi to muset říct sama, když to jinak nezjistím,“ propaloval ji temným pohledem. V době, kdy byla studentkou, by se ustrašeně přikrčila a snažila by se zmizet. Ale dnes ne. Nebyla už ta vyděšená holka. Dnes byla matka. A bojovnice ve válce. A také byla profesorkou v Bradavicích. Byli si teď více než rovnocenní. „Musím s vámi mluvit,“ ozval se profesor znovu po chvíli. „A co právě děláte, profesore?“ podivila se přehnaně Susan. Profesor jen zakroutil hlavou v odmítavém gestu. „Nedivím se, že se musíte schovávat, jestli se takhle chováte vždycky,“ pronesl ironicky po chvíli ticha. Susan na něj vrhla chladný pohled, vzala Elisabeth do náruče a vstala. „Proč se musím schovávat? Obávám se, že člověk jako vy by to nepochopil, profesore. Omluvte mě,“ řekla tichým, ale pevným hlasem. Chystala se vyjít z místnosti a zaslechla za sebou rychlé kroky. Snape ji předešel a otevřel dveře. ,Jen si běž, pitomče,´pomyslela si. On ale jen otevřel dveře a přidržel je: „Prosím, slečno. Ukážu vám, kde bydlíte,“ dal jí přednost. „Jedna, nula,“ zašeptala Susan, když procházela kolem něj. Neviděla už, jak se obávaný profesor pousmál.
„Budete chtít mapu?“ zeptal se Severus Snape zmatené Susan, když jí dovedl ke dveřím jejího bytu ve sklepení. „Proč tady?“ zeptala se zamračeně. „Pan ředitel si myslí, že to tu budete mít lepší. Prý tu nikdo nebude rušit vás ani vaši dceru,“ podíval se po dítěti spokojeně spícím v jejím náručí. Susan kývla a pomyslela si, že tu bude dost odloučená od ostatních. „Pokud se vám tu nelíbí, jsem si jist, že se ubytování najdeme i někde blíž našim milým studentům. Tam určitě budete mít… Příležitost poslouchat studenty pořád,“ neodpustit si profesor. „Vždycky jsem si přála mít za sousedy netopýry,“ usmála se na něj. „Já bydlím za rohem,“ pozvedl obočí Snape. „Však říkám, je skvělé mít za sousedy netopýry!“ zaradovala se Susan hraně, otevřela dveře a vešla do předsíně. „Jedna, jedna,“ ozvalo se za ní.
Susan se rozhlížela po místě, kam právě vešla. Předsíň byla prostorná, stejně jako obývací pokoj, do kterého vedla. Položila dítě do košíku, který letěl za ní celou cestu z Velké síně. Zapálila oheň v krbu. Dole ve sklepení bylo chladno i koncem léta… Z největšího pokoje vedly troje dveře. Dvoje vedly do pokojů, každý měl vlastní koupelnu, třetí do místnosti, která byla zařízená jako pracovna. V každém pokoji byl krb. Všechny místnosti byly zřízené, ale byt působil strohým dojmem. Skoro až nepřátelsky. Susan si povzdechla a v mysli se jí vynořila vzpomínka útulně a luxusně zařízeného pokoje na Malfoy Manor, kde ještě předvčírem spokojeně odpočívala po boku muže, kterého milovala. Jak si vzpomněla na Draca, rozlil se jí tělem obrovský smutek. Roztřásla se a zhroutila se na postel v záchvatu pláče. Neslyšela ani kroky, které se rozlehly chodbou. „Susan! Susan, jste v pořádku?“ ozvalo se za dveřmi. Susan neodpověděla, jen se rozplakala ještě víc. „Susan! Do háje!“ ulevil si nezvaný host a otevřel dveře. V pokoji se objevila mužská silueta. Susan vyskočila z postele. „Jděte pryč!“ chtěla zakřičet, ale její hlas zněl podivně vyčerpaně a chraplavě. Během svých slov ale vytáhla hůlku. „Lumos!“ ozvalo se dvěma hlasy naráz. Dvě špičky hůlek se rozzářily. Mířili jimi na Sebe Severus Snape a Susan Simpsonová. „Co tu chcete?“ zašeptala. „Jste v pořádku?“ Snape si jí prohlížel. „Co tu chcete?!“ zakřičela Susan o něco hlasitěji. „Byl jsem upozorněn, že se něco děje,“ řekl opatrně. Chvíli oba mlčeli a pozorovali jeden druhého. Pak se Susan prudce otočila zády k muži . Snape pozoroval její třesoucí se ramena. Poznal, že pláče i když byla úplně potichu. „Susan, co se stalo?“ přešel k ní blíž. „Co se stalo? Co se stalo?!“ její hlas vibroval smutkem a potlačovaným zoufalstvím. „Přesně na to jsem se ptal. Co se stalo?“ zeptal se klidně Snape a položil jí ruku na rameno. To byla pomyslná poslední kapka k tomu, aby se Susan znovu propadla do své beznaděje. „Jsem na útěku! S ani ne měsíčním dítětem! A otec toho dítěte nemá ani tušení, že existuje!“ rozkřičela se Susan. „Draco… On neví, že má dceru? Vy jste mu to neřekla?“ šeptal Snape a podíval se jí do očí plných smutku. „Věděl to, bydleli jsme s ním. Tři týdny byl skvělým otcem,“ Susan se snažila tišit vzlyky, ale moc se jí to nedařilo. „Pak tedy nechápu,“ Snapeův hlas byl plný otazníků i když se na nic neptal. „Draco mi řekl, že musíme odejít. Že se o jeho dceři nikdo nesmí dozvědět,“ Susan si otřela obličej a posadila se. Snapeovi pokynula ke křeslu. „Není v nitrobraně moc dobrý, domluvili jsme se, že mu odstraním vzpomínky na naši dceru. A na mě, aby po mě nepátral,“ sklopila hlavu a čekala slova odsouzení. Bylo ticho rušené jen vzlyky Susan. „Myslím,“ ozval se Snape po dlouhé chvíli, „že jste se zachovala obdivuhodně.“ Susan zvedla hlavu. Tohle nečekala. „Děkuji…“ „Víte, chtěl jsem s vámi mluvit…“ začal Snape po chvíli znovu, když se Susan uklidnila. Ona jen přikývla. Věděla, o čem chce mluvit. Věděla to a bála se toho už od doby, kdy se rozhodla hledat pomoc v Bradavicích. „Jsou to tři týdny, kdy byla skupinkou Smrtijedů přepadena tmavovlasá žena ve vysokém stupni těhotenství. Všechny je přemohla, než dorazili bystrozorové. Nechala tam jen vzkaz, že je v pořádku, abychom po ní nepátrali a zmizela. Víte, o kom mluvím?“ Snape se na ní zadíval a čekal na odpověď. „Před půl rokem jsem zmizela z kouzelnického světa. Zjistila jsem, že čekám dítě Draca Malfoye. Byla to taková ta bláznivá láska, ani jeden z nás nehleděl na důsledky.Já byla bystrozorka a on… Stál na druhé straně… Jednoho dne na mě čekal, až přijdu z práce. Nedočkal se…“ pustila se Susan do vyprávění. „Žila jsem mezi mudly v jedné malé zemi v Evropě. Před třemi týdny a dvěma dny jsem se rozhodla všechno mu říct. Vrátila jsem se do Londýna a ubytovala se u Tří košťat. Udělala jsem chybu, musela jsem si vyzvednout v bance nějaké peníze. Někdo z banky mě asi prozradil. Druhý den mě našli. Bylo jich pět, ale byli přiopilí. Svázala jsem je a nechala u nich vzkaz. Pak jsem se přemístila na Malfoy Manor a tam vysíleně padla, než jsem stihla dojít alespoň na hranici ochran, které by spustily alarm signalizující vetřelce. Draco mě našel náhodou až za několik hodin. Elisabeth se narodila o hodinu později,“ v očích měla slzy a Severus ji nechtěl týrat otázkami. „Je obdivuhodné, co jste dokázala,“ řekl s nádechem úcty v hlase. Susan se na něj ani nepodívala. „Susan, musíte být silná. Kvůli svojí dceři. A kvůli Dracovi. Po válce se znovu setkáte,“ snažil se jí dodat odvahu. Ona se pousmála a přikývla. Oba ale tušili, že konec války je v nedohlednu. „Odpočívejte, Susan,“ ozval se znovu a zvedl se k odchodu. „Susan, proč jste musela odejít tak naléhavě?“ zeptal se ještě ode dveří. Susan zalapala po dechu: On to neví! Šokovaně se na něj podívala: „Voldemort má Pottera.“
Komentáře
Přehled komentářů
Pokračování je moc dobré... Zaujalo mě to... A to je málo kdy když mě něco zaujme... :DDD měla by si sem dát co nejdříve pokrčování... už se moc těším :)
:DDD
(Annie, 28. 2. 2014 21:17)