Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jako Romeo a Julie V.

19. 3. 2014

 Susan se pomalu probouzela. Otevřela oči, ale světlo bylo tak ostré, že je musela zase zavřít. Okamžitě ji rozbolela hlava, měla sucho v ústech. A cítila hrozný pocit prázdnoty. Jakoby jí něco chybělo, jakoby byla neúplná… Ale nedokázala si to vysvětlit. Poslední, co si pamatovala, bylo, že chytali Rokwooda. Asi ji někdo napadl při akci. Jako bystrozorka si nemohla stěžovat, že by neznala kletby… Spoustu jich vyzkoušela… Lépe řečeno, spoustu jich zkoušeli na ní. Ale tohle jí připadalo jiné. Nepatrně otevřela oči. Všude tma, u její postele byl temný stín. ,Našli mě!´ napadlo ji najednou. Pak jí hlavou proletěla vzpomínka na plačící uzlíček, až bolestně si uvědomila, že u sebe nemá svojí dceru: „Elisabeth!“ vykřikla a posadila se. Rychle zamrkala, aby zahnala mžitky před očima. „Pst, Susan, všechno je v pořádku,“ ozval se klidný tichý hlas vedle ní. Stín se pohnul směrem k ní. „Jděte pryč!“ zakřičela na hranici hysterie. „Co ode mě chcete?! Nic nevím!“ bránila se Susan dál. Druhý hlas tiše zaklel. Susan i ve tmě poznala vytaženou hůlku. Přikrčila se v očekávání kletby, ale vedle ní se jen rozsvítilo světlo. „Poppy!“ zakřičel hlas do tmy. ,Poppy? Co je to? Kdo je to? Určitě mě budou mučit!´ proběhne Susan hlavou. Hlavně, aby byla v pořádku Elisabeth… „Susan, neboj se!“ dolehne k ní znovu ten klidný hlas. On ji uklidňuje? Susan nic nechápe… Snaží se ve světle zaostřit. „To jsem já, Severus,“ ozve se muž vedle ní. „Severus?“ zopakuje tiše a zmateně, ale to už se nad ní sklání druhá postava. „Severusi, co se stalo?“ ptá se ženský hlas.

„Nechte mě, prosím,“ šeptá Susan a brání se pažím, které jí pokládají do polštářů. „Tohle vypijte,“ nařizuje starostlivý ženský hlas. „Ne!“ zakřičí Susan hystericky. „No tak, nebojte se, dítě… To není…“ uklidňuje ji ženský hlas. „Ne, chcete mě otrávit! Kde je moje dcera? Co jste udělali Elisabeth?!“ křičí Susan. „Jsi stranou, Poppy,“ ozve se znovu ten muž. „Vypij to a svoji dceru dostaneš zpátky!“ nařizuje Susan muž příkře a přikládá jí k ústům pohárek. „Ne, ne!“ brání se Susan a snaží se muže odstrčit. On je ale silnější a téměř násilím jí vlije lektvar do úst. „Susan, to je uklidňující lektvar, neublíží Ti… Elisabeth je s Molly, vzpomínáš? Já jsem Severus Snape… Jsi v Bradavicích,“ šeptá jí hlas a Susan cítí ruku na čele. Po chvilce začne lektvar působit. Všechno se zaostřuje, panika mizí a místnost nabírá známé obrysy. Stejně, jako bledá vyděšená tvář ošetřovatelky a obličej mistra lektvarů, který ji propaluje zkoumavým pohledem. Susan klesne do polštářů, vzpomínky se pomalu vracejí, ale jsou podivně zmatené. „Promiňte,“ špitne Susan po chvíli ticha. „Nic se neděje,“ usměje se ošetřovatelka, pak se obrátí na Snapea: „Zůstaneš tu ještě? Musím za ředitelem.“ Muž jen přikývne s pohledem stále upřeným na Susan. „Lepší?“ zeptá se, když Poppy odjede. Susan jen přikývne, nějak se mu nemůže podívat do očí. Bojí se, co by v nich viděla. „Susan, podívej se na mě!“ poručí muž nekompromisně. Susan zvedne pohled a zadívá se do černých očí. „Všechno je v pořádku. A bude. Vždycky,“ ujistí jí Severus pevným hlasem. Susan zmateně přikývne. Čekala výčitky, nadávky, ale tohle ne. Vždyť je obvinila, že ji chtějí zabít!

O chvíli později ji Severus doprovází k zavřeným dveřím. „Nevím, proč ji chceš vidět… Nepomůžeš jí,“ upozorňuje ji tiše. Susan jen přikývne, v očích má slzy. „Chci se s ní…“ hlas ji zradí, nedokáže větu dokončit. „Chápu to…“ přeruší jí Severus a otevře dveře. „Budu hned tady za dveřmi,“ slíbí jí profesor, když projde, zavře, aby měla soukromí. „Severusi?!“ ozvalo se po chvilce naléhavě z pokoje. O vteřinu později stál muž ve dveřích. „To není Hermiona!“ ozvala se šokovaná Susan, aniž by se na něj otočila. „Cože?!“ to už byl Severus vedle ní a díval se na nehybné tělo. Na posteli ležela mrtvola blonďaté, štíhlé ženy. „Co to má znamenat?“ divil se, to už ale Susan byla na cestě pryč. „Kde leží Ronald?“ křikla na něj. „Nesmí být rušen…“ poznamenal Snape, ale po chvíli se mu oči rozšířily pochopením a vyběhl za Susan. Rozhrnul závěs u jedné z postelí a oba sledovali spícího černovlasého muže na ní. „Kdo jsi a co tu děláš?!“ chytila ho Susan pod krkem. Muž na posteli zachrčel a otevřel vyděšeně oči. „Susan, to není nutné!“ upozornil ji ostře Snape. V ruce držel hůlku, švihl s ní a okolo muže se omotaly provazy. Pak se mu zadíval do očí a snažil se proniknout do jeho mysli. Odstrčila ho povědomá síla. Susan udělala totéž o chvíli dříve a nyní už mu prohledávala vzpomínky. „Mnoholičný lektvar! Je to Smrtijed!“ vykřikla po chvilce. Snape jen přikývl, znovu švihl hůlkou a z ní vyletěla stříbrná laň.

Albus Brumbál se skláněl nad spoutaným mužem a tiše s ním mluvil. V očích měl výraz nejhlubšího pohrdání. Susan seděla na posteli a v náručí držela Elisabeth. Vedle ní vzlykala do kapesníku Molly. Severus stál u okna a díval se ven. „Susan, co přesně tam bylo o Ronovi?“ ptala se Molly asi po desáté. „Že o něm nic nevědí, málem je všechny tři chytili, ale v poslední chvíli utekli. Zůstaly tam jen dva spacáky. Ronův a Hermionin. V obou byly vlasy. Voldemort byl velice rozčílený, ale vymyslel plán, jak toho využít. Vypustil do světa, že zajal Harryho Pottera. Dokonce všem řekl, kde ho drží. Počítal s tím, že je přijde zachránit celý Řád a nachystal past. Zbytek znáš,“ usmála se Susan chápavě. „Utekli! Utekli! Nezajal je, nemučil!“ šeptala Molly tiše. Brumbál se narovnal a přešel k ostatním. „Minervo, kontaktujte oddělení bystrozorů, ať si našeho hosta odvedou. Molly, Susan, Severusi, přemístěte se na ústředí,“ rozdal rozkazy a pousmál se. „Susan, zvládnete to?“ zeptal se ještě ode dveří. Mladá žena jen přikývla a začala se unaveně zvedat. „Počkej, vezmu Elisabeth,“ pousmála se Molly a miminko převzala. Severus přistoupil k Susan. „Opři se,“ zašeptal a nabídl jí rámě. Susan se na něj vděčně usmála, pomoc přijala a nechala se dovést na místo, odkud se měli přemístit. Když zastavili, Susan se natáhla pro Elisabeth. „Neblázni, nemůžeš se přemístit sama. Jsi vyčerpaná,“ ozve se jí u ucha. „Molly, vezměte Elisabeth, já vezmu Susan,“ řekl Snape nahlas a hned se s ní přemístil. „Zvládla bych to!“ bránla se Susan, sotva se objeví na náměstí. Kdyby se u toho nezapotácela, možná by jí to i věřil. Takhle ji jen pevněji sevřel a vyšel s ní k domu.

„Severusi, oni se ozvali!“ přiběhla k nim modrovlasá žena sotva otevřeli dveře. „Kdo se ozval? Tonksová, uklidněte se a mluvte,“ Snape zpozorněl. „Harry!“ vykřikla Tonksová. „Kdy?“ „Jak?“ zeptali se zároveň Susan i Severus. „Teď, tohle přišlo přes letax!“ podávala jim javorový list s bleskem na vrchní straně. „Co to znamená?“ podivila se Susan a zmateně si list prohlížela. „Blesk je jeho značka. A znamená to, že jsou pravděpodobně v Kanadě,“ vysvětlil jí profesor. Za nimi bouchly dveře. „Molly…!“ začala Tonksová, ale Severus ji zastavil. „Ostatní hned přijdou,“ řekl tiše, když se Susan snažila protestovat, dodal ještě důrazně: „A Ty si pojď sednout!“ O pár minut později šel list z ruky do ruky, jako nejcennější trofej. Všichni se usmívali a v místnosti vládla uvolněná atmosféra. Tolik jiná, než při poslední příležitost, kdy se všichni setkali.

 Byl ale někdo, kdo se nebavil s ostatními. Vlastně, byli dva. Susan a Draco, každý na jiné straně místnosti. Oba se dívali do svých sklenic ztraceni ve vlastních myšlenkách. Vstali možná oba zároveň, ale Susan seděla blíž ke dveřím. Vyšla ven první, potřebovala být chvíli sama. Sotva se posadila na pohovku, ozvalo se vrznutí dveří. Ani nezvedla hlavu. „Severusi, jsem v pořádku,“ zašeptala. „Promiňte, netušil jsem, že tu někdo bude…“ ozval se důvěrně známý hlas. Susan zvedla hlavu. „Pane Malfoyi… To je v pořádku, já půjdu pryč,“ pousmála se a pomalu se zvedla. „Slyšel jsem, jak jste si poradila s bariérou,“ ozval se unavený hlas. Susan přikývla. „Klidně se posaďte zpátky,“ naznačil jí k pohovce. „Nechci být sám,“ přiznal tiše a kulhal k pohovce. „Jste v pořádku?“ zeptala se Susan starostlivě. On jen přikývl a posadil se na druhý konec. „Nevypadáte tak…“ pousmála se. „A kdo ano? Vy taky vypadáte děsně,“ ušklíbl se na ní. „Ó, děkuji za kompliment,“ usmála se na blondýna. Muž zmateně zamrkal, pak se rozesmál. „Jste hrozná,“ konstatoval. „A Vy jste příšerný,“ oplatila mu se smíchem. On se rozesmál znovu, ale ne na dlouho. Po tváři mu přeběhl bolestný výraz, který rychle zamaskoval. Susan se k němu přesunula. „Co se Vám stalo?“ zamračila se. „Pocítil jsem hněv Pána zla…“ oznámil teatrálně. Susan se zarazila. Pamatovala si, jak zřízený se vracíval domů. Bojovala sama se sebou, aby se nerozplakala. Chvíli oba mlčeli. „Jsem Draco,“ natáhl se k ní pak muž s nabídkou tykání. „Susan… A jako žena bych to měla nabídnout já,“ usmála se na něj a stiskla mu ruku.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář