Magdaléna, 11. kapitola
Pokuste se po tak zajímavém dni, jako prožila Magdaléna, usnout. Uvidíte, že se vám to nepovede. A tak Magdaléna, ač neuvěřitelně unavená, ležela nehybně na posteli a přemýšlela. Byla tu první odpoledne a stalo se toho tolik! A navíc... Stýskalo se jí. Ne po mámě, byla zvyklá být bez ní i třeba celé týdny. Ale po něm. Po Pavlovi. Chyběl jí víc, než si byla ochotná přiznat... Když zavřela oči, vybavovala si jeho tvář, slyšela jeho hlas, cítila jeho vůni... Nakonec usnula. S jeho obrazem před očima. ,,BUCH!" probudí ji tichá rána. V pokoji se zvláštně rozléhá. Magdaléna vyděšeně vyskočí z postele a instinktivně sáhne po hůlce. ,,Slečno, prosím o prominutí, slečno,"ozval se pištivý hlásek někde v úrovni jejího pasu, ,,Dobby jen chtěl uklidit, slečno." Magdaléna rozsvítila lampu a spatřila domácího skřítka s prachovkou v ruce. ,,Dobby?" podivila se Magdaléna, ,,Tak já půjdu pryč, abys mohl uklidit, ano?"usmála se na skřítka. ,,Ale ne, slečno, Dobby nesmá slečnu rušit, slečno. Dobby musí odejít." ukláněl se skřítek. ,,Ale ne, já jsem se stejně chtěla projít, " zarazí skřítka a už mizí ve dveřích.
Tiše prochází prázdným hradem. Doufá při tom, že na nikoho nenarazí. Ať už živého, či mrtvého. A dlouho se jí daří. Nikde nikdo. Jen temnota a zima. ,,Proč jsem si jen nevzala něco na sebe?" zlobí se Magdaléna. Přemýšlí, že by se pro něco vrátila, ale nechce skřítka rušit. Tak se jen toulá chodbami. Zatáčí, tu do leva, tam do prava... A pak zjistí, že neví, kde je a kudy zpátky. Začne na chvilku panikařit. Pak si uvědomí, že když byla cesta sem, musí být nějaká také zpátky, nebo ne? Ale už si nevzpomíná. Šla po schodech nahoru? Nebo dolů? Neví. Běží, kudy ji napadne. A bloudí ještě víc. Pak náhle zahlédne povědomé dveře a rozeběhne se k nim ze schodů. ,,Ááááá!" vykřikne, protože zapadne do falešného schodu. Snaží se nohu uvolnit, ale zapadne ještě víc. ,,Haló? Je tu někdo?" donese se k ní, ozvěnou k nepoznání pozměněný, hlas. Magdaléna na okamžik zaváhá. Má se ozvat, nebo ne? ,,Sama se z toho nedostanu," povzdechne si. ,,Tady jsem! Pomoc, prosím," zavolá do již tiché, prázdé chodby. Téměř okamžitě se ozvou rychlé kroky směřující k Magdaléně. Za chvilku už Magdaléna zahlédne přibližující se postavu v rozevlátém hábitu. ,,Magdaléno!" ozve se vystrašený hlas, ,,,jste v pořádku?" ,,Ano, jen jsem se tu zasekla," odpoví Magdaléna zatím neznámému. O pár vteřin později projde tajemná postava kolem pochodně. ,,Pane profesore, jak to, že vždycky, když jsem v průšvihu, narazím na vás?" pousměje se dívka. ,,Nebo narazím já na vás?" oplatí otázkou Severus Snape. ,,To je možné," usměje se Magdaléna, ,,Můžete mi prosím pomoci?" Snape se na ní nejistě zadívá a pak přikývne. Vyjde po schodech a zastaví se pod Magdalénou. Na maličky okamžik se jejich pohledy setkají. Pak ji chytí kolem pasu a zatáhne. Magdaléna si úlevně oddechne a podívá se na profesora. Ten se dívá do jejích zelených očí a mlčí. ,,Pane... Pane profesore, myslíte, že by jste mě mohl pustit?" zašeptá nervózně po chvíli Magdaléna. ,,Jistě, samozřejmě... Ale až za chvíli," pousměje se napatrně Snape, což Magdalénu vyděsí. Severus ji ale s nepatrným úsměvem snese ze schodů a pak ji postaví na dlažbu chodby. ,,To aby jste nezapadla do dalšího schodu," vysvětlí jí. ,,To by jste mě musel doněst až do pokoje," usměje se Magdaléna. ,,Žádný problém," odpoví k jejímu překvapení Snape okamžitě. ,,Ne, já to nemyslela vážně. Stačí jen, když mi řeknete, kudy mám jít," usměje se na něj Magdaléna unaveně. ,,Já vás tam odvedu, než zabloudíte, nebo usnete za prvním rohem," všimne si jejího špatně skrytého zívnutí. ,,Děku- ji..." zívne zovu Magdaléna, ale to už ji Snape vede spletí chodeb.
,,Albusi, je jí tolik podobná! Tolik!" šeptá Snape. ,,Severusi, komu? A kdo?" ptá se zmateně Brumbál, ,,Uznej, když mě vzbudíš uprostřed noci, mohl by jsi mi to vysvětlit. Jsem starý muž a myšlenkovým pochodů vás mladíků nerozumím." ,,Albusi, to Magdaléna. Je tak moc podobná Lilly... Má její oči, postavu, její smích," šeptá Snape jako v horečce. Brumbál se chápavě usmívá. ,,Severusi, Severusi... Co s tebou uděláme?" ,,Albusi, nedělej si ze mě legraci," odsekl Severus., ,,Pomoz mi..." dodal hned prosebně. ,,Severusi, ale jak?" namítne Brumbál. Na to Snape nemá odpověď. Jen se zhroutí do křesla. ,,Když jsem ji držel... Přál jsem si jí nikdy nepustit," řekne téměř neslyšně. ,,Ty jsi ji držel? Za ruku?" ptá se s úsměvem Brumbál, vycítí totiž, že si o tom Severus potřebuje promluvit. A Snape se dal do vyprávění. Začl tím, co cítil, když ji poprvé viděl. Vyprávěl o tom pocitu, který zažil u jejích dvěří hned po té, co ji poprvé spatřil. Jako by se vrátil v čase. Pak vylíčil, jak ho bolelo, když urážela Zmijozel. I v tom byla tolik podobná Lilly... Pokračoval tím, jakou chuť měl ji obejmout, když utekla Brumbálovi z pracovny. Jak toužil po tom, aby ji utišil, jak jen stěží snesl pohled na její slzy. Vzpomínal, jak ji vedl do pokoje. Jak se s ní nechtěl rozloučit a zbytek noci bloumal hradem a myslel na ni. A když si myslel, že už to nevydrží, zaslech její hlas. Zněla tak vyděšeně, že se mu sevřelo srdce úzkostí. Běžel za ní, jak nejrychleji dokázal. A ona tam stála uvezněná ve schodě. Tak bezmocná... Tak nádherná... ,,Albusi, držel jsem ji kolem pasu, díval jsem se jí do očí... Přál jsem si, aby ta chvíle nikdy neskončila. Pak jsem ji doprovodil do pokoje a ona téměř okamžitě usnula." Snape zabořil obličej do dlaní. Nechtěl vidět Brumbálův chápavý úsměv, ani jeho uklidňující modré oči. ,,Severusi, ty jsi se zamiloval," řekl tiše a ustaraně Brumbál. ,,Albusi, při Merlinovi, hlavně jí to neříkej!" zapřísahal ho Snape. ,,Kdepak, drahý příteli, to si musíš vyřešit sám. A teď, pokud dovolíš, vrátil bych se do postele. Pokud tě tedy ještě něco netíží na srdci," zvedl se ze židle Brumbál. Snape přikývl, rád, že to nabídl Brumbál. ,,Díky, Alebusi. A hezký zbytek noci," otočil se a tiše odešel toulat se hradem. ,,Ubohý, nešťastný Severus..." posteskl si Brumbál, než šel spát.
Komentáře
Přehled komentářů
Tak jedna z možností to byla, že bude podobná na Lilly.
Tak se to pěkně vyvíjí, opět se moc těším na pokračování a doufám, že bude co nejdřív.
Určitě, určitě nepřestávej psát. Veřím, že nejsem jediná kdo Magdalénu čte a jestli jo, pokusím se ji poslat dál, protože je to doopravdy vydařené.
...
(Christine Rose, 4. 4. 2012 22:02)