Magdaléna, 12. kapitola
Magdaléna se pomalu snaží zvyknout si na život mezi zdmi hradu. Ale... Co má celý den dělat? Chtěla by projít hrad, ale nechce bloudit. Touží po tom, aby mohla prozkoumat les. Jenže ovládá pouze pár kouzel a sama se bojí. Až bude umět víc, vydá se tam. A tak jen bloudí pořád stejnými loukami na pozemcích školy. Sedá na prosluněné louce a pár minut jí připadá, jako celé hodiny. Zkrátka a jednoduše, nudí se. Jednou zas takhle sedí pod jedním z mnoha strom a přemýšlí. A v tom na to přijde! Proč si nečte? Okamžitě se zvedne rozeběhne se do hradu. Promarnila už tolik času! Proto běží, jak nejrychleji umí. První zatáčka, drhuhá... ,,Áááá!" lekne se Magdaléna a prudce zastaví. ,,Dobré dopoledne, Magdaléno," usmívá se na ni Brumbál, do kterého málem vrazila. ,,Pane profesore, promiňte... Já... Dobré dopoledne," koktala Magdaléna. Brumbál se ale jen usmíval: ,,Vidím, že máte velice na spěch. Pak mi tedy nezbývá, něž vám uvolnit cestu a popřát krásný den." ,,Ale ne, pane profesore, vy mě nezdržujete. A nikdy zdržovat nebudete," oplatila Magdaléna jeho milý úsměv, ,,Jen si jdu do pokoje pro nějakou knihu." Brumbál přikývl, ještě jednou se usmál a rozešel se opačným směrem. ,,Magdaléno?" ozvalo se po pár vteřinách. ,,Nechtěla by jste využívat školní knihovnu?" otočil se Brumbál nazpět. ,,Já... Pane..." Magdaléna nevěděla, co říct. Nechtěla přiznat, že se na hradě stále ztrácí. ,,Dám vám průvodce,"usměje se Brumbál a naznačí Magdaléně, aby ho následovala. Magdalénu, stejně jako pokaždé, udivuje, že se tu Brumbál tak dokonale vyzná.
Po chvíli, kdy Magdaléna opět netuší, kde je, Brumbál zastaví u jedněch z mnoha dveří a zaklepe. Povzbudivě se usměje a čeká. Pak zaklepe znovu. A znovu. Naposledy již do dveří doslova buší. Konečně se dveře otevřou a ven vyjde malý obtloustlý mužík s pár zbylými vlasy, ale s dobromyslnou tváří. ,,Albusi! Víš přece, že si rád přispím," spustí na Brumbála s ublíženým výrazem. ,,Dobré dopoledne, Horacio, doufal jsem, že budeš průvodcem slečně De La Noir," usměje se Brumbál, jakoby si nemilého uvítání nevšiml. ,,Kdo má mor?!" vyhrkl Horacio a zbledl. ,,Asi si dnes ještě nevzal svůj lektvar," otočil se Brumbál na Magdalénu a proklouzl kolem mužíka do dveří za ním. O chviličku později se objevil s pohárem v ruce a předal jej Horaciovi. Ten jej vypil do dna a vděčně se na Brumbála pousmál. ,,Albusi, teď ale nesmíme ztrácet čas. Kdo má mor?" Horacio odložil pohár kamsi za sebe. ,,Horacio, nikdo nemá mor," usmál se Brumbál pobaveně, ,,ptal jsem se, jestli by jsi nechtěl být průvodcem slečny De La Noir?" Horacio si Magdalény konečně všiml. Dlouze se na ní zadíval a na pár chvil se zamyslel. Jeho ůsta se němě pohybovala, jak si opakoval její přijmení. Pak vytřeštil oči a zašeptal: ,,De La Noir? Ta, De La Noir?" Magdaléna se jen usmála a Brumbál vážně přikývl. ,,V tom případě mi bude nejvyšším potěšením, mademoissele! Jen vás musím požádat o chvilinku strpení," vyhrkl a zmizel za dveřmi, jež se s bouchnutím zavřely. Magdaléna nechápala, co se vlastně právě stalo a tázavě se podívala na Brumbála. ,,Horacio skoro přišel o sluch při výbuchu jednoho lektvaru. Musí teď denně pít speciální lektvar, jink skoro neslyší. Ale to není to, co by vás zajímalo, mám pravdu?" zadíval se na ni Brumbál skrze své brýle. Magdaléna už formulovala otázku, když ji Brumbál předběhl. ,,Horacio má zálibu ve slavných lidec, Magdaléno. A vy... Vy jste z přeslavného, starobylého a velice váženého rodu. Všichni na světě si mysleli, že s rodem De La Noir je konec. A teď, najednou tu stojí jeho žijící příslušnice. Nedivte se, rozruší to ještě spoustu lidí... Velkou spoustu," zamyslel se Brumbál.
Bylo to už skoro dvě hodiny, co byla Magdaléna ve společnosti Horacia Křiklana. Seděli v jeho kabinetu a jen si povídali. Brumbál musel odejít v naléhavé záležitosti, jak řekl. Starý muž sedící proti Magdaléně měl ze začátku spoustu otázek. Ale když zjistil, co Magdaléna ví o svém rodu, nebo spíš, co neví, dál se neptal a změnil téma. Za to mu Magdaléna byla velice vděčná. Mluvili o všem možném, ale nejvíce o jeho oblíbencích. Pak přišla řeč na knihy a Magdaléna zjistila, že Horacio je vášnivým čtenářem nejen kouzelnické literatury. ,,Ano, občas čtu i mudlovskou literaturu," svěřil se Magdaléně. ,,A koho máte nejraději?" zaptala se Magdaléna a doufala, že bude onoho spisovatele znát. ,,Mezi mé oblíbence patří Shakespeare," řekl po chvilce přemýšlení Křiklan tiše. ,,Skutečně? To i mezi mé!" zajásala Magdaléna. ,,Kterou knihu máte nejradši?"ptal se Křiklan s úsměvem a mířil ke knihovně. ,,Romea a Julii, pane," sklopila Magdaléna stydlivě oči. ,,Pokud chcete, mohu vám tuto knihu zapůjčit," usmál se Křiklan a sundal ji z police. Magdaléna přikývla: ,,To by od vás bylo velice laskavé, pane profesore, hrozně se tu totiž nudím." Křiklan knihu Magdaléně předal. Magdaléna pohladila kožený obal knihy a zadívala se na úhledné zlaté písmo na předních deskách. Oba chvíli mlčky stáli a Magdaléna poznala, že je na čase odejít. ,,Moc vám děkuji, pane profesore. Opravdu, moc," podala mu ruku na rozloučenou. ,,Není zač, mdemoissele. Přeji vám krásný zbytek dne."
Pozdě odpoledne seděla Magdaléna v koruně jednoho ze stromů na nádvoří. Při loučení s Křiklanem úplně zapomněla, jak jsou pro ni chodby hradu zrádné a neřekla si o pomoc. Protože nechtěla profesora znovu rušit, vydala se jimi sama. A jak jinka, než že zabloudila. Cestu ji pomahl najít jeden z duchů, jakási velice smutná dívka. Magdaléna jijménem neznala, ale byla jí velice vděčná za vysvobození z bloudění. Vyšla na prosluněné nádvoří a najednou, ani sama nevěděla proč, zatoužila vylézt do zelené koruny stromu. Bez přemýšlení šplhala po kmenu a usadila se na větev skrytá před okolím. Otevřela knihu vázanou v kůži a ponořila se do příběhu mladých milenců. Po nějaké době knihu zavřela a po tváři se ji skoulelo pár slz. Vzpomínala na Pavla. Na jejich poslední společně prožité chvíle... Bylo jí smutno. Zavřela oči a poslouchala konejšivé šuměmí stromů. které její stesk po chvíli rozehnalo. Chtěla sešplaht dolů a vydat se pomalu na večeři, ale zaslechla kroky. Pak zahlédla skrze listy mužskou postavu. Posatil se přímo pod její strom a skryl obličej v dlaních. Magdaléna přemýšlela, jestli na něj má promluvit, trochu se naklonila, aby na něj lépe viděla a v tom jí vypadla z kapsy hůlka. ,,Ne!" vykřikla. Ale to už hůlka klepla muže do hlavy a odkutálela se do trávy. Muž vzhlédl se zmateným výrazem ve tváři. ,,Dobré odpoledne, pane profersore Snape," pozdravila Magdaléna způsobně dolů a usmála se.
Komentáře
Přehled komentářů
Nebudu se opakovat, jak parádní to máš ;-) Být to kniha tak to mám přelouskaný hnedka.
Toho Horacia si vystihla uplně přesně :-D
A zrovinka to skončí napínavě, když tam dojde Severus.
No, co k tomu říct? Honem,honem další díl prosím ;-)
...
(Christine Rose, 22. 4. 2012 9:48)