Jdi na obsah Jdi na menu
 


Magdaléna, 14. kapitola

25. 4. 2012

        ,,Je možné, že jsem tu skoro týden?" ptá se Magdaléna sama sebe v sobotu ráno. Přemýšlí, čím vyplní den... A pak si to uvědomí... Jestliže je dnes sobota, zítra je neděle! ,,Jak se dostanu do kostela?" přemýšlí cestou na snídani. ,,Magdaléno, jste nějaká zamyšlená," pousmál se maličky profesor Kratiknot. ,,Pane profesore, ale ne," oplatí mu Magdaléna úsměv, ale pak si něco uvědomí, ,,Pane profesore, mohou studenti opustit Bradavice?" ,,Ano, mohou," přikývne profesor a Magdaléně svitne naděje, ,,ale jen o prázdninách, nebo pokud jsou vyloučeni." Magdalénina naděje vyhasne. Už ani nemá chuť dojídat snídani, rychle se rozloučí a vyjde bránou do zamračeného dne. Doufala, že by mohla třeba vidět Pavla... Ale neuvidí... Nedostane se odsud. V očích jí začnou pálit slzy. Rozeběhne se k lesu a za chvilku mizí mezi stromy. Běží a cestou odhrnuje větve, které přes slzy ani nevidí. Nemyslí na nic, jen na tu bolest, kterou cítí. Neuvidí ho! Upínala se k té naději celý týden. A teď... Je to pryč. Přes slzy nevidí dál, zastaví se na louce a podél kmene stromu se doslova sveze k zemi. Nesnaží se zadržet pláč, ani vzlyky, které jí otřásají. Neuvidí se celý půlrok.

       Neví, jak dlouho tam sedí, nejhorší je pryč a v duši má jen beznaděj, smutek a zklamání. Na nic nemyslí, hledí do prázdna. Nejednou ucítila cosi chladivého zezadu na krku. Lekla se, málem nedskočila. ,,Co to...?" Rychle se otočí a hledí na černé, kostnaté, okřídlené hříbě. ,,Testrál!" vydechne tiše. ,,Pojď sem, maličký," natáhne k němu ruku a váhavě ho pohladí po hřbetu. Koník se zvláštně prohne, skoro jako pes. ,,Vyděsil jsi mě, víš to?" rozmlouvá Magdaléna se zvířetem. To se na ni jakoby omluvně podívá a odcválá do lesa. ,,Ani ten koník se mnou nevydrží," povzdechne si Magdaléna a zase je jí do pláče. Zvedne se a chystá se pomalu ne cestu zpátky. Něco jí říká, že bude potřebovat hodně času, než ji najde. Než ale stihne udělat pár kroků, zaslechne něco jako kroky mnoha nohou. Otočí se s hůlkou v ruce a spatří za sebou pět testrálů. V čele jde její maličký kamarád. ,,Přivedl jsi rodinku?" usměje se Magdaléna, když se jí maličký začne otírat o nohy, jako kotě. V duchu si opakuje, co o testrálech ví. Chce se ujistit, že ji nekousnou... ,,Moment!" nevěřícně se na okřídlené koně zadívá, když se jí vybaví : ,,Mají dokonalý orientační smysl. Dokáží svého jezdce dostat na jakékoli místo, pokud jim řekne adresu. Díky svým křídlům jsou neuvěřitelně rychlí." Naděje se v ní rozhoří, jako svíce. ,,Vzali by jste mě prosím zítra na výlet?" obrátí se na starší koně. Nečaká, že by nějak zareagovali, ale jeden z koní k ní přide blíž. To bere jako souhlas. Pohladí koně s úsměvem po hřbetu. ,,Ale musíme vyrazit brzy," upozorní ho, ,,před šestou." Kůň jakoby přikývne a odcválá pryč.

       Takhle neklidně ještě Magdaléna nespala. A to tu zažila spoustu nocí, které napůl probděla. Usnula jen na pár chvil. Pak ležela na posteli a oknem sledovala postupující noc. Pak to vzdala, vylezla z postele a přemýšlela, co si vezme na sebe. Nakonec se rozhodla pro bílé tričko a dlouhou, zelenou sukni. Chtěla se Pavlovi líbit. A chtěla už být u něj. Co nejdřív, co nejdéle... Minuta se ploužila za minutou, hodina za hodinou. A přišlo svítání. Pomalu, nenápadně. Podle ustupující tmy Magdaléna poznala, že je na čase vyrazit. Třásla se obavami i nedočkavostí. Doslova běžeka hradem. Tichými chodbami, pak i loukou, na níž padala rosa. Na okraji lesa maličko zaváhala, ale pak jedním skokem překonala hranici mezi loukou a lesem. mezi jistotou a nejistotou. Rychle kráčela lesem na louku, kde včera potkala testrály. Z dálky sledovala, jestli ho uvidí. Hřebce, kterého viděla včera. Ale neviděla nic, než stromy. ,,Jak jsem hloupá!" rozčílila se Magdaléna sama na sebe, ,,Co jsem si myslela?" Už se skoro obrátila a vrátila se do hradu. Ale udělala ještě pár kroků a... Stál tam! Čekal na ní a o kousek dál se pásko hříbě, které včera Magdalénu vyděsilo. Všimlo si ji jako první. ,,Maličký," pousmála se, když k ní drobeček doběhl. Za ním se důstojně nesl hřebec, nejspíš jeho otec. Tiše zaržál a za keřem vyšla až děsivě nádherná klisna. Pomalu se blížila k Magdaléně a tichounce cosi vyprávěla hříběti, které mělo nachýlené uši směrem k ní. Magdaléna se zadívala na hřebce. Stál několik kroků od ní a díval se na klisnu. Ta k němu přešla, otřela svůj čumák o jeho a i s hříbětem zmizela v houští. Magdaléna měla slzy v očích... Takhle se loučí otec, se svou rodinou! Hřebec přešel až k ní a ona poznala, že je na čase vypravit se na cestu. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Christine Rose, 24. 6. 2012 18:08)

Stále čekám, víkend se blíží ke konci, snad si nezapomněla :-) už se těším

...

(Christine Rose, 1. 6. 2012 22:57)

No ták, to už se nikdy nedozvím pokračování? :(

Re: ...

(Zuza, 21. 6. 2012 19:58)

Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se... Christine, můj jediný věrně komentující čtenáři, nešel mi internet... Další kapitolku dám buď dnes, nebo během víkendu.

P. S. : Když budeš chtít, dej si mě na FB. Stejné jméno, jako na E-B. :-)

Colette

(colette5.blog.cz, 19. 5. 2012 18:44)

Ahojky, Sus... hele, prakticky jsem přestala číst hned po prvním odstavci, sice nevím, o co tam jde, ale chtěla jsem jen kouknout, jaký máš styl psaní :) Nelíbí se mi, je to hrozně strohý, nedetailný, bez emocí, bez pocitů... No a pak je tam očividně někdo, kdo je Magdaléně blízký a jmenuje se Pavel...není to tvoje chyba, ale já tohle jméno opravdu nenávidím... :/
Neříkám, že je to napsaný špatně, je to tvůj styl, tak ať. Ale mně se to nelíbí :) Neber to nijak zle :)

...

(Christine Rose, 6. 5. 2012 20:53)

Omlouvám se za pozdní komentář, kapitolu jsem měla přečtenou hnedka a na komentář jsem nějak zapomněla :-D

No, opět jsem moc zvědavá jak to bude dál, těším se na další kapitolu,