Magdaléna, 18. kapitola
Magdaléna se napůl zoufale, napůl překvapeně dívala na Brumbála. Ten jen stál a díval se na ni. Po chvíli na okamžik zavřel oči, z hluboka se nadechl a podíval se na Magdalénuskrze své půlměsícové brýle. ,,Pojďte za mnou," požádal ji tiše. ,,Pane profesore, já..." začala Magdaléna, ale Brumbál ji mávnutím ruky umlčel a vykročil směrem k Magdaléně již známé hospůdce. Stejně, jako když tu byla poprvé, pokyvovala se cedule ve větru a do světa hlásala název : U Prasečí hlavy. Brumbál se usadil k jednomu ze stolků a Magdaléna jej následovala. Dlouho se na sebe jen dívali a ani jeden nic neřekl. Pak tíživé ticho prolomil Brumbál.,,Magdaléno, vy jste se přemístila!" díval se na ní a propaloval jí pohledem. ,,Pane profesore, nevěděla jsem, co mám dělat. Zanikařila jsem..." zavrtala Magdaléna pohled do pobryndaného ubrusu. ,,Ale vy jste se přemístila úplně sama! KKolikrát jste to zkoušela před tím?" Brumbál se na ní dál zkoumavě díval. ,,Nikdy, pane profesore. Tedy..." Magdaléna si vzpomněla ne večer, kdy nechtěně přemístila sebe i Snapea, ,,Nikdy úmyslně." dokončila Magdaléna větu rozpačitě. Brumbál se dál nevyptával a dívka se odvážila zvednout hlavu. Starý profesor sledoval své proletené prsty. Očividně byl hluboce zamyšlený.,,Nezeptáte se, kam jsem zmizela? Proč vlastně jsem se potřebovala přemístit?" zeptala se tiše. Brumbál se pousmál a v očích mu zablikaly jiskřičky. ,,Doufal jsem, že začnete sama." ,,Musela jsem někam odcestovat. Domů," přiznala Magdaléna a když zachytila profesorův tázavý pohled. ,,Tam jsem letěla na testrálovi," upřesnila ještě. Brumbál se na ní ohromeně díval. Tahle dívka měla něco v sobě! Vždyť letěla na testrálovi! Sama! Hlavou Brumbálovi vířila spousta myšlenek. Potřeboval by svoji myslánku... ,,A co jste tam dělala? Pokud to smím vědět,"promluvil znovu Brumbál, ,,a pokud se nemýlím, měl bych to vědět. Porušila jste, dost závažně, školní řád. A já bych rád věděl, proč." Magdaléna měla co děla, aby se nerozplakala. Věděla, že to ale musí zvládnout. ,,Pane profesore, já... Musela jsem... Dnes je neděle..." doufala, že tím všechno vysvětlí. Ale podle Brumbálova nechápavého výrazu poznala, že nevysvětlila nic. A tak šla s pravdou ven. Vyprávěla Brumbálovi, jak každou neděli, dokud bydlela doma, chodívala do kostela. Vysvětlila mu, proč tam chodila, jak se cítila... A ředitelův výraz se měnil. Od chápavého až po ohromený. ,,Tedy, Magdaléno, vaše loajalita k Bohu je neuvěřitelná Riskovala jste včechno... Vyloučení ze školy, dokonce i život... Letěla jste na testrálovi, přemístila jste se... Ale to nic nemění na tom, že jste velice závažně porušila školní řád. Nikdo nesmí opustit pozemky školy bez povolení. Dnes v osm hodin vás očekávám v ředitelně. Tam se dozvíte, jaký trest vám uložím." Brumbál se bez dalšího slova zvedl a vyšel ze dveří.
Magdaléna se pomalu loudala k hradu. Nic dobrého ji tam nečekalo. Alespoň podle toho, co si myslela. Věděla, že Brumbál je sice spravedlivý, ale i přísný. Cestou měl čas přemýšlet. Co pro ni asi Brumbál chystá? Chce ji hned vyloučit? Doufala, že ne. I kdyby jen kvůli tomu, z jaké rodiny pocházela. Možná by tím mohla argumentovat. Mohla by říct, že vylouočení pro ni nebude žádný trest. Že klidně přestoupí na jakoukoli jinou školu. Tam ji díky jejímu původu přijmou bez jakýchkoli problémů. Když jí tyhle myšlenky běžely hlavou, najednou se zastavila. Jak můžu takhle přemýšlet? Vymlouvat se, vyhýbat se trestu? Ne! To nikdy! Trest přijmu, ať bude jakýkoli. Za chyby se vždycky platí. A ja, já jsem chybu udělala... Sice ne ve veselejší, ale v poněkud smířlivější náladě se Magdaléna vracela na hrad. Byla připravení nést svůj trest ať je jakýkoli. Zašla ještě do svého pokoje, aby nakrmila svou sovu, ale nebyla tam. Z toho Magdaléna usoudila, že asi letěla na lov. Slunce zapadalo, Magdaléna milovala západy slunce. Obzvlášť tady v Bradavicích. Toužila po tom, aby mohla někdy sledovat takový západ slunce sledovat s Pavlem... Pavel! Vzpomněla si, jak ji volal. Jak srdceryvně něl jeho výkřik. Snad už ji nehledá... Snad už šel domů... Magdaléna ale neměla čas na smutné úvahy. Nemohla se zdržovat... Musela za Brumbálem. Byl čas nést důsledky toho, co udělala. Musel se k tomu postavit čelem.
Pomalu procházela tichým hradem. Nevzdory tomu, jak se cítila, se musela usmát, když si uvědomila, že zítra bude hrad plný dětí. Studentů... V tu chvíli si uvědomila, že zase zabloudila. Začínala být zoufalá. Čas plynul, nechtěla přijít pozdě, obzvlášť když si šla pro trest. Zaslechla kroky. ,,Haló?!" odvážila se zavolat na procházejícího. Bya ochotná smířit se i s nevrlým školníkem, hlavně aby se dostala do řediteny. ,,Kdo je tam?" ozval se tichý, podezíravý hlas. Za okamžik z poza rohu vystoupil profesor lektvarů. ,,Magdaléno!" potěšeně se usmál. ,,Čemu vděčím za milou návštěvu mých sklepních prostor?" ,,Sklepních prostor?" Magdaléna se zmateně rozhlížela. Profesor se pousmál: ,,Asi nemáte tušení, kde jste, je to tak?" Magdaléna zavrtěla hlavou. ,,Smím vás tedy doprovodit, ať je to kamkoli?" nabídl Snape své služby, pak si ale zjevně něco uvědomil. ,,Vlastně, omlouvám se, nemohu vás doprovodit. Mám jistou naléhavou povinnost." ,,Pak by jste mi mohl alespoň poradit. Jak se, prosím, dostanu do ředitelny?" pousmála se Magdaléna. K jejímu údivu se usmál i Snape. ,,V tom případě vás velice rád doprovodím. I já mám namířeno k panu řediteli." Oba vykročili vzhůru. Přesně v osm, k Magdalénině úlevě, klepali na dveře ředitelny.
,,Dobrý večer, má milá Magdaléno, posaďte se, prosím. I vy, Severusi." usmíval se Brumbál přívětivě. To Magdaléně nějak nesedělo. Vždyť měla být potrestána. Bylo ticho. ,,Pane... Pane profesore, rozhodl jste se o mém trestu?" odvážila se zeptat Magdaléna. ,,Ano, myslím že ano.Rozhodl jsem se tak, abych neuškodil ani jedné straně. Vy svými výlety nebudete nadále porušovat školní řád." zadíval se na ní Brumbál. Magdaléna se podvědomě roztřásla. Zakáží jí chodit do kostela! To nesmí dovolit! Už se nadechovala, že bude protestovat, ale Brumbál pokračoval : ,,Od zítřka přeberete místo profesorky Studia mudlů.