Magdaléna, 19. kapitola
,,Cože?!" vyhrkly hned dva hlasy zároveň. Brumbál pozvedl obočí. Magdaléna i Severus se na Brumbála dívali jako by se zbláznil. Oba napadlo totéž. Jak může dívka, která neovládá kouzla a o světě kouzelníků ví jen pár týdnů, jak jen může učit ve škole magie? ,,Ale Albusi," začal Snape. ,,Pane řediteli," ozvala se ve stejnou chvíli Magdaléna. Oba se pousmáli a zmlkli. ,,Pane řediteli," zopakovala Magdaléna po té, co jí Snape naznačil, aby mlivila první, ,,promiňte, ale nemyslím si, že by to byl dobrý nápad..." ,,Ne?" podivil se Brumbál a vstal., ,,Pak si tedy rád poslechnu vaše důvody, má drahá." Magdaléna se nemusela ani moc zamýšlet. ,,Pane, mohu vám hned dát spousty důvodů. Za prvé, neznám kouzla, za druhé, nic o tom předmětu nevím, za třetí, nevím, jestli bych dokázala být učitelkou, něco studenty naučit. Učit je správným věcem. Za čtvrté, pane řediteli, vždyť nejsem věkově tolik daleko od vyšších ročníků, myslíte, že by někdo z nich respektoval mou autoritu?" Magdaléna se odmlčela. ,,Takže," pousmál se Brumbál a zadíval se Magdaléně do očí, ,,Kouzla nepotřebujete, a ta, která ano, ta se brzy naučíte. Do osnov předmětu a všeho, co potřebujete vědět vás rád zasvětím. Jestli dokážete být učitelkou... No, to se nedozvíte, dokud to nevyzkoušíte. A pokud máte strach, že vás studenti nebudou respektovat, toho se bát nemusíte." Brumbál se pořád usmíval a čakla, co mu Magdaléna odpoví. Magdaléna se zamyslela. A pak pomalu přikývla. ,,Dobrá, ale jen na zkoušku, ano?" Brumbál se zatvářil spokojeně, Magdaléna doufala, že nedělá chybu. ,,Albusi, zbláznil jsi se?'' ozvalo se nečekaně. Magdaléna se nevěřícně zahleděla směrem, odkud dotaz přišel. Profesor lektvarů si ale nevšiml jejího pohledu. Jen se dál díval na ředitele. ,,Kdo ví, Severi? Je to docela možné, jsem již starý muž. A staří lidé dělají pošetilé a hloupé věci. Ale i přesto doufám, že stáří je nejen pošetilé, ale i moudré. A někdy věci nejsou takové, jakými se být zdají.'' odpověděl s úsměvem dotazovaný. Snape pevně stiskl rty a se zavířením pláště zmizel z ředitelny. Magdaléne se jen šokovaně dívala na dveře. ,,Takový Severus už je a my ho asi nezměníme. Ale tohle je jen jeda jeho stránka. Možná, Magdaléno, až ho poznáte lépe, uvidíte, jaký skutečně je.'' řekl Brumbál tiše. ,,Ale já ho takového neznám,'' podivila se škovaná dívka a zahleděla se na Brumbála. ,,Skutečně?'' pozvedl udiveně obočí profesor a pak se pousmál. Oba tiše přemýšleli a ku podivu oba o tom stejném. O tmavovlasém záhadném profesorovi, který zrovna praštil dveřmi. Pane řediteli, profesorka, která učí Studium...'' Magdaléna si něco uvědomila a musela se zeptat. ,,Penelopé uvažuje o odchodu již třetím rokem. Ale nikdy jsem jí to nemohl dovolit. Neměl jsem za ni náhradu. Mohly by jste prozatím učit každá polovinu studentů,'' přerušil ji Brumbál. Magdaléna přikývla a byla ráda, že nikomu nebere místo. ,,Děkuji, pane,'' usmála se vděčně a špatně skryla zívnutí. Brumbál se na ni chápavě usmál. ,,Jděte si lehnout, Magdaléno, čeká vás náročný den. A podobně náročný máte za sebou.'' Brumbál se pořád usmíval a Magdaléně připadalo, že je zase zamyšlený. ,,Dobrou noc,'' popřála mu a tiše za sebou zaklapla dveře.
Mířila dolů po točitých schdech a myslela na to, jak se bála, když sem šla. V tu chvilku si uvědomila, komu vděčí za to, že přišla v čas. Vzpomněla si na Severusův rozhořčený odchod a nechápala, proč to udělal. Napadlo ji, jestli ho nějak neurazila, nebo mu nevědomě neublížila. Musí ho najít, rozhodla se. A promluvit si s ním. A co nejdřív. Magdaléna se vydala směrem, kde tušila schodišté. Hledala kabinet, který byl jako jediný ve sklepení.