Magdaléna, 5. kapitola
Dopis a pečeť
Magadléna postává nevěřícně před tabulkou s nápisem PŘÍČNÁ ULICE. ,,Jak jsem se sem dostala?" běží jí pořád hlavou. Na cestu přece nemyslela. Záleželo jí jen na tom, aby se dostala co nejdřív pryč z nádraží... Co nejdál od něj. A to se, zdá se, povedlo. A navíc, došla tam, kam chtěla. Nebo nechtěla? Zauvažuje chvilku, co teď. Pak se rozhodne. Rychle projde ulicí, skoro až proběhne, jako kdyby měla strach, že si to cestou rozmyslí. Najednou, mnohem dřív, než by chtěla, stojí před zdí na konci ulice. Rychle, ale důkladně se rozhlédne. Nikde nikdo... ,,Nadechni se Magdaléno... A klid! O nic nejde..." přesvědčuje sama sebe. Pak natáhne ruku a tak, jak to dělala nejméně tisickrát ve svých představách, se dotkne určené cihly a zašeptá heslo... Radši zavře oči a poslouchá, co může. Jenže... Nic neslyší. Po chviličce váhání otevře oči, aby zjistila, co se vlastně děje. Ale ono se neděje nic. Zeď je před ní pořád stejně nehybná, stejně nenápadná. ,,Že bych se spletla? Možná jiná cihla..." napadne ji a počítá cihly. Když najde tu pravou, chce se jí dotknout, ale ruka jí projede skrz. Lekne se a chvilku strne. Pak si ale uvědomí, co to asi znamená, zhluboka se nadechne, zave oči a prostě projde zdí.
,,Dáte si něco, slečno?" ozve se milý neznámý hlas. Magdaléna s leknutím otevře oči a zjistí, že je v rušném hostinci. Pak si uvědomí, že to tu poznává. Tohle přece musí být Děravý kotel! ,,Panáka... Velkého..." vypraví ze sebe Magdaléna a hostinský se ihned vypraví splnit její přání. Magdaléna se doplouží k jednomu ze stolků a tvrdě dosedne na židli. ,,Je Vám něco, slečno?" zeptá se žena, která sedí vedle ní a mile se usmívá. Má růžové vlasy. Magadléna se na ní chviličku dívá a nevzmůže se na slovo, jen záporně zavrtí hlavou. ,,Jste tu poprvé?" napadne tu ženu. Magdaléna jen přikývne, ale to už je tu hostinský, postaví před ní sklínku jakési ohnivě rudé tekutiny. Magdaléna ji popadne do ruky a rychle ji přiloží k ústům. ,,Pozor, to je ohnivá whis..."snaží se ji upozornit žena s růžovými vlasy, ale pozdě... Magdaléna má celý obsah skenice v sobě. Rozkašle se, tekutina je strašně silná. Magdaléna má pocit, že jí to vypaluje díru do krku. Slyší, jak se žena vedle ní směje a pak před ní přistane sklenice vody. Magdaléna ji jedním lokem vyprázdní. Pak, když to trochu přejde, se na ženu usměje. ,,Tak tohle už nikdy." řekne chaplavě a ukáže na sklenici, ze které se mírně kouří. ,,Já Vám říkala, pozor... Ale už bylo pozdě." baví se ta žena, ..Mimochodem, já jsem Nymfadora Tonksová-Lupinová. Ale říkejte mi prosím Doro." představí se. ,,Já jsem Magdaléna Nováková..." přijme napřaženou ruku Magdaléna. ,,Těší mne, Magdaléno, teď se ale nezlobte, musím jít. Manžel na mě čeká. Mějte se krásně. A už žádnou whisky." směje se Dora a odchází. Magdaléna jen mávne na pozdrav a nenápadně sleduje, kam jde. Dora odchází naprosto obyčejnými dřevěnými dveřmi. Tam za nimi, tam je svět kouzel a magie... Uvědomí si Magdaléna a nejednou hrozně zatouží po tom, aby tam mohla vejít. Mávne na hostinského, aby mohla zaplatit. Ten se ihned úslužně uklání a pobaveně se usmívá. ,,Ještě jednou, slečno?" ptá se s úsměvem. ,,Jen to ne, prosím," zhrozí se Magdaléna, ,,ale zaplatila bych." Hostinský chvilku hledí na účet. ,,Jeden galeon a pět svrčků," prohlásí po chvilce. Magdaléně, která drží v ruce peněženku, strne úsměv na rtech. ,,Děje se něco, slečno?" všimne si hostinský. ,,Já... Já... Nemám kouzelnické peníze..." vykoktá Magdaléna a zrudne. ,,Jste tu poprvé, že?" odhadne hostinský a usměje se víc. Mgdaléna přikývne a začíná si připadat jako hlupačka. ,,Tak já Vás zvu, slečno." prohlásí hostinský a roztrhá jí účet před očima. ,,Ale zajděte si do banky. Gringottovy jsou sice odporní skřeti, ale náramně užiteční, to se musí nechat." poradí jí ještě a odejde se věnovat dalším hostům. Magdaléna využije příležitosti a hned se vydá ke dveřím. Už necítí strach, jen zvědvost. Připadá jí, skoro jako kdyby sem patřila. Otevře tedy dveře a rozhlédne se po dlouhé, široké ulici, kde je jeden obchod vedle druhého. Až oči přecházejí. V dálce se tyčí vysoká, bílá budova s nápisem, hlásajícím do dálky: GRINGOTTOVA BANKA.
Magdaléna se vydá ulicí přímo k ní. Cestou nakukuje do výloh. Hned mezi prvními vidí starý krámek s cedulí nad dveřmi OLIVANDER, VÝROBCE KOUZELNICKÝCH HŮLEK. ,,Tak tam půjdu jako první." umíní si Magdaléna a pokračuje v cestě. Před banku se zastaví a vyndá z peněženky maličký zlatý klíček, který našla na stole po Brumbálově odchodu. Trochu nervózně vejde dovnitř a zařadí se do jedné fronty. Po chvíli čekání, která se Magdaléně zdá až moc krátká, na ni přijde řada. ,,Přejete si, slečno?" zeptá se skřet úředním hlasem. ,,Chtěla bych si vyzvednout nějaké peníze z trezoru, který patřil mé prababičce. Jmenovala se Anna Nováková." řekne Magdaléna klidně. Skřet si ji podezíravě přeměří. ,,To by mohl říct každý. Máte klíč?" optá se protivně. ,,Jistě." usměje se Magdaléna mile a klíček mu podá. Skřet si ho převezme, chvilku ho zkoumá a pak se skloní nad záznamovou knihou. ,,Ten klíč je v pořádku. V tomhle trezoru nikdo nebyl přes stopadesát let." oznámí skřet překvapeně. Mávne rukou na dalšího skřeta, dá mu klíč, cosi mu zašeptá a druhý skřet vykulí oči. Pak se na Magdalénu podívá, hluboce se ukloní a gestem ji pozve do vedlejší místnosti. Když projdou dveřmi, vše se promění. Nikde žádný mramor, jako všude kolem. Nikde nic jiného, než koleje a dlouhé, dlouhatánské chodby svažující se dolů. Skřet hvízdne a přijede vozík. Magdaléna nasedne, skřet hned po ní, rukou s dlouhými prsty klepne do vozíku a ten se zběsilou rychlostí rozjede do hlubin země. Po poměrně dlouhé době klesání vozík projede zatáčkou, zpomalí a projede druhou. To, co Magdaléna uvidí, jí doslova vyrazí dech. Dark! A živý! Vozík zastaví jen kousek od něj a drak si svým žlutým okem oba návštěvníky prohlíží. Skřet, aniž by si draka všiml, přejde ke dveřím trezoru, strčí klíč do zámku, přejede přes ně rukou a zašeptá cosi, co Magdaléna neslyší. Dveře se v obláčku fialového prachu rozpustí a chodby zaplaví záře zlata tak pronikavá, až musí Magdléna zavřít oči. Trezor je uvnitř obrovský. A až po strop plný zlata srovnaného do úhledných komínků. ,,To není možné!" vydechne Magdaléna. ,,Vaše prababička byla velice bohatá žena, "poznamená skřet a z trezoru vyndá obálku. ,,Tohle mám dát tomu, kdo z tohohle trezoru přijde cokoli vyzvednout. Vy si vezměte, co chcete. Ale rychle, nemáme moc času." obáku předá Magdaléně a ta ji jen strčí do kabelky. Pak si začne do kabelky hrnout mince. Když se jí zdá, že má dost, ustoupí stranou. Skřet trezor zabezpečí a beze slova nasedne do vozíku. Magadléna se posadí naproti němu a zavře oči, aby přežila tu děsivou cestu.
Jak moc se jí na vzduchu uleví! Sedne si na první lavičku, kterou vidí a vyndá kablky dopis. ,,Třeba ho psala prababička..." napadne ji a začne si prohlížet obálku. První, co ji zaujme, je pečeť. Začne ji blíže zkoumat, ale je nečitelná. Rozlomí ji tedy a obálku otevře. Uvnitř je zažloutlý pergamen. Vyndá ho a začne číst:
,,Drahá neznámá,
předpoklídám, že jsi má pra, pra, pra, pra... Prostě zřejmě vnučka. Musíš být žena, protože u mužů se v naší rodině projevovalo kouzelnické nadání jen zřídkakdy. Chtěla bych, abys věděla, že pocházíš velice starého a bohatého, jak jsi ostatně zjistila, kouzelnického rodu DeLa Noir. Když jsem byla mladá, byla jsem velice nadaná čarodějka. A tohle nepíši jen ze své pýchy, věř, že to tak bylo. A nadaní lidě, se stávají často slavnými. A slavní lidé se ještě častěji dostávají do potíží... Měla jsem oddivovatele, ale i nepřátele. Takové, kteří usilovali nejen o mou moc, ale hlavně o můj život, proto jsem se rozhodla, než jsem si vzala Tvého pra, pra, pra... dědečka, že všechno změním. Odjela jsem daleko od domova, zřekla se kouzel i slavného jména. Z Alelisse Niccole Charlotte DeLa Noir se stala Anna Nováková. Ze slavné čarodějky byla najednou obyčejná žena, kterých najdeš na světě tisíce. Ale to mi zachránilo život. A nejen mě. Vlastně i Tobě. Ale to, že jsi teď tady a čteš můj dopis znamená, že něco selhalo. Ihned se obrať na pana Olivandera. Pomůže Ti. A dá Ti cenné rady. I já Ti jednu dám... Nikdy se nezříkej toho, kým jsi, Já to udělat musela, ale Ty to, má drahá, nedělej. Byla bych velice ráda, kdybys přijala zpět rodinné jméno. DeLa Noir. Kéž se toto jméno stane Tvým... Opatruj se a věř, že nic není, jak se na první pohled zdá. Jsem v myšlenkách stále s Tebou! Opatruj se, má darhá! A buď silná.
Anelisse Niccole Charlotte DeLa Noir
Magdaléna ohromeně hleděla na dopis. Ona, že je ze slavného kouzelnického rodu? Jak je tohle možné? Ihned musí za panem Olivanderem. Oknamžitě. Rychle se zvedne, dopis zastrčí jen tak, do kapsy a spěchá zpět ulicí. Doufá, že pak jí bude všechno jasnější. Před dveřmi obchodu s hůlkami se zastaví jen na zlomek vteřiny. Pak vejde dovnitř a zvonek nade dveřmi na ni ihned upozorní starého prodavače. Bez úsměvu se k ní otočí. ,,Přejete si?" zeptá se starým hlasem. ,,Poslala mě sem má prababička." řekne Magdaléna. Stařík se na ní zadívá ocelově šedýma očima. ,,Jistě si jdete pro hůlku." hádá. ,,Jistě, pane Olivandere, to také, ale nejdřív bych se Vám ráda předstvila... Jsem Magdaléna Nováková." zadívá se mu Magdaléna do očí. Stařík se na ní chvilku dívá, ale pak nechápavě prohodí: ,,Odpusťte, slečno, ale nic mi to něříká. Znal jsem Vaši prababičku?" Magdaléna na něj chvilku hledí, pak si dodá odvahu a zašeptá: ,,Vlastně, teď už nejsem Magdaléna Nováková... Teď jsem zřejmě Magdaléna DeLa Noir..." Stařík jen zalape po dechu a zadívá se na ní důkladněji. Po chvilce chraplavě a nevěřícne pronese: ,,DeLa Noir?!
Komentáře
Přehled komentářů
Ty byses tím psaním mohla opravdu živit!
Další skvělá kapitola - hlavně návštěva hostince a zjištění jména DeLa Noir...teším se, jak to s tím jménem dopadne a jak moc bude slavná :-))
Wow :)
(B, 5. 7. 2011 23:32)