Magdaléna, 8. kapitola
Neodcházej!
Ozve se tiché zaklepání na okno. Magdalénu sice probudí, ale víc mu nevěnuje pozornost. Jen se otočí na druhou stranu a chystá se spát dál. Ale zaklepání se ozve znovu. A znovu. Magdaléna si zakryje hlavu polštářem.Je to teprve chvilka, co usnula. Vždyť kdo po ní může chtít, aby vstala? Ale klepání pokračuje. Magaléna nevydrží a nakonec se stejně zvedne. Klepán by mohlo vzudit mamku a o to nejmenším nestojí. K Magadléninu překvapení sedí za oknem sovička. Okamžitě Madaléně podává dopis. Magdaléna ho s bušícím srdcem a třesoucíma se rukama otvírá. Je to jasné, pomyslí si, teď se někdo ozve, že to byla legace.
Má drahá Magdaléno,
dnes ve smluvenou dobu Vás vyzvedne Nymfadora Tonksová. Prý se znáte z Příčné ulice.
Pokud by jste z jakéhokoli důvodu nemohla dnes odcestovat, sdělte to Nymfadoře. Ona mi vše vzkáže. Dopis by již přijít nestihl. Pokud bude vše tak, jak má, těším se na Vás zde, v Bradavicích.
S pozdravem Albus Percival Vulfic Brian Brumbál
Tenhle krátký vzkaz Magdalénu potěší a rozesmutní zároveň. Aniž by se rozmýšlela, obleče se a přejde k oknu. Venku v tmavé ulici není nikoho vidět. Tiše si otevře okno a tak, jako tolikrát, sešplhá po břečťanu dolů. Její kroky vedou známou cestou. Na jejím konci je tmavý kostel. Z dálky je vidět, že tam nikdo není. Ale i přes to, Magdaléna dojde až k hlavním dveřím. Skrz skleněnou výplň hledí dovnitř. Zdá se, že kostel je opravdu prázdný... Ale úplně v předu se najednou cosi, nebo spíš kdosi pohne. Magdaléna v poslední chvíli zastaví svou ruku, která tak tak, chtěla zaklepat. Přeci nemůže toho člověka rušit. Počká, až bude odcházet. Nemusí čekat ani pět minut, v ruce člověka v temnotě se rozsvítí baterka. Magdaléna se odhodlá a zaklepe. Má štěstí, hned ji slyší. Tichem kostela se nesou kroky neznámé osoby. Pak se ozve odmykání těžkých dvěří. ,,Omlouvám se, ale kostel je uzavřen. Přijďte ráno v šest." ozve se tichý hlas. ,,Pavle, to jsem já." řekne Magdaléna stejně tiše. Pavel se na ní pořádně podívá, pak vyjde z kostela a zamkne za sebou. ,,Pavle já..." začne Magdaléna, ale Pavel jí položí prst přes rty. ,,Tady ne, prosím..." vysvětlí jí. Pak ji chytí za ruku a vede ji k parku. Magdaléna nic nenamítá. Musí s ním mluvit. Vždyť se půl roku neuvidí. Posadí se v nejtemnějším koutě parku. ,,Magdléno, já... Chtěl jsem s Tebou mluvit. Několikrát jsem k Tobě jel, ale nevěděl jsem, jestli se mnou budeš chtít mlvit Ty." začne Pavel. ,,Chete mi říct, že to byla chyba? Momentální pomatení smyslů?" přeruší ho Magdaléna a doufá, aby to tak bylo. Pavel se na ní vyděšeně podívá. ,,Ne! To v žádném přpadě, Magdaléno. Miluji Tě víc, než cokoli na světě! Udělal bych pro Tebe cokoli!" Magdaléna se na něj nedůvěřivě podívá a pak se mu zadívá do čí. On se vpíjí pohledem do těch jejích. Pak ji políbí. Zas tak opatrně, něžně, skoro jako kdyby se bál, že se rozplyne. když se jí víc dotkne. Magdaléna ho obejme kolem krku. A to Pvla povzbudí k dalšímu polibku, tentokrát odvážnější. Pak se jí znovu zadívá do očí. ,,Už mi věříš?" zašeptá jí do ucha. Magdaléna jen přikývne. Chvilku se na sebe jen tak dívají. ,,Pavle, já... Chci se s Tebou rozloučit. Odjíždím. Dnes a dlouho tu nebudu." zašeptá Magdaléna s bolestí v hlase. ,,Kvůli mě?" ptá se Pavel stejně bolestně. Magdaléna je překvapená: ,,Ne, Pavle. Kvůli Tobě ne... Miluji Tě. vypraví ze sebe po chvíli ticha. Jako kdyby sama ani nevěřila tomu, že to řekla. Její poslední věta mezi nimi zůstala viset tak dlouho, dokud ji Pavel k sobě nepřivinul. ,,Tak zůstaň..." zašeptal jí do ucha. Ale ona jen odmítavě zavrtěla hlavou. ,,Musím odjet. Tohle je šance, která se neodmítá. Studium v zahraničí." vysvětluje Magdaléna tiše. Pavel přikývne, ale mlčí. Pak si s Magdalénou povídají beze slov. Jen pohledy do očí. Z obou pohledů je cítit láska. A naděje. Naděje, že jednou budou spolu. Nebe začíná pomalu blednout. Pavel přeruší oční kontakt a chvilku se přehrabává v kapse. Pak cosi vyndá. ,,Magdaléno, miluji Tě víc, než cokoli a kohokoli na světě. Chci být navždy s Tebou, navždy..." Magdaléna se na něj zaskočeně dívá. Kdy jí tenhe člověk přestane překvapovat? Pevně se Pavlovi podívá do očí : ,,Víš určitě co říkáš? A pokud ano, myslíš to vážně?" Pavel se zahledí do jejích očí a přikývne. Pak si před ní klekne. Magdaléna na něj uiveně hledí. Vůbec neví, co má čekat, nebo co si o tom má myslet. ,,Pavle...?" začne se vyptávat, on ji ale gestem umlčí. ,,Magdaléno, miluji Tě a chci s Tebou být navždycky. Udělej ze mě nejšťastnějšího muže na zemi, prosím. Staněš se mojí ženou?" zeptá se Pavel po chvíli mlčení a dívá se při tom Magdaléně přímo do očí. Jeho oči jsou plné naděje a očekávání. Ale také strachu. ,,Nemůžu neříct ano..." odpoví Magdaléna. Pavel chvilku hledá smysl její odpovědi. Pak ale pochopí a podívá se na ní: ,,Takže chceš říct...?" ,,Ano, ano, ano!" nevydrží Magdaléna a přeruší proud jeho myšlenek. Pavel jí nasadí krásný prsten s kamenem, který vypadá jako diamant. ,,Pavle, ten je nádherný!" vyhrkne Magdaléna při pohledu na prasten. V tu chvíli si uvědomí, že už dávno není tma. ,,Pavle, musím domů! Je už moc pozdě!" snaží se mu sdělit. ,,Magdaléno, teď je už moc brzy..." škádlí ji Pavel. Ale pak ji vezme opatrně za ruku a někam ji vede : ,,Pojď, odvezu Tě. Ať nemusíš jít sama." Než Magdaléna jakkoli zaprotestuje už před ní parkuje auto. Pavel vystoupí a galantně otevře Magdaléně dveře. ,,Pavle, já to zvládnu, je to kousek.." brání se Magdaléna, ale Pavel nekompromisně otevře dveře auta. ,,Teď jsi moje snoubenka,"Pavel se zaposlouchá do zvuku toho slova a usměje se, pak pokračuje : ,,Nedovolím, aby se Ti cokoli stalo. Nebo aby jsi se dostala do nebezpečí... " Magdalénu jeho slova nesmírně potěší a nastoupí do auta. Celou cestu ani jeden z nich nepromluví. Pak Pavel najednou zastaví a Magdaléna si všine, že už stojí u ní před domem. A v kuchyni se svítí! ,,Máma nespí! " zašeptá Magdaléna zděšeně. Pavel se na ní podívá a chytí ji za ruku. ,,Mám jít s Tebou?" zaptá se po chvíli. ,,Já to zvládnu, děkuji. "usměje se na něj Magdaléna, krátce ho políbí na tvář za rychlým krokem jdem k plotu. Ten přeleze a jde zezadu k domu, kde vyleze po stromě na větev, ktrá dosahuje až k jejímu oknu. Sotva vskočí do pokoje, ozve se z dola mámin hlas: ,,Magdaléno, snídaně!" Magdaléna běží rchle dolů a vyhlédne oknem, aby Pavlovi zamávala. Auto už tam ale nestojí. ,,Magdaléno, v klidu se nasnídej, nechala bych Tě spát, ale za chvíli odcházím. A vrátím se až večer, tak jsem Ti to chtěla říct." ozve se máma. Mami, počkej... Musím Ti něco říct..." zbrzdí ji Magdaléna a pod stolem vytáhne hůlku. Začne v myšlenkách diktovat dopis a soustředí se na tužku, která ho má psát. Hůlkou přitom krouží tak, jako by psala tužkou. Pak se soustedí na dopis, aby se složil do obálky, na obálku, aby se zalepila. Na dálku napíše adresu a dopis odešle do scránky. ,,Co se děje, Magdaléno?" sedne si máma na židli. V tom se ozve zvonek od dveří. ,,Já tam jdu."zvedá se Magdaléna ochotně a za minutu se vrací s dopisem, který otevře a začne číst nahlas :
,,Vážená slečno Nováková,
s radostí Vám oznamujeme, že jste byla vybrán mezi dvanct studentů, kteří se v následujícím školním roce zůčastní výuy na naší škole. Základem Vašeho přijetí je Váš vinikající prospěch na dosavadní škole. Pokud se rozhodnete nezačít studium u nás na škole, pošlete nám obratem telegram, o studium je velký zájem, jistě se najde jiný student, který Vaše místo ochotně přijme. Pokud se rozhodnete opačně, bude nám nesmírným potěšením uvítat Vás na naší škole 25. srpna.
Přejeme příjemný zbytek prázdnin, za školu St. Nurse, Londýn
Maddelaine Greenová"
Magdaléna dočte dopis a máma na ní udiveně hledí. Po chvíi ze sebe vypraví jen : ,,Odjedeš?" Magdaléna zaváhá: ,,Mami, to je..." Máma jí ale přeruší: ,,To je neuvěřitelné štěstí. Musíš jet!" řekne Magdaléně. Maagdaléna jen pokýve hlavou, tohle nečekala. ,,Musím odejít, Ty se zatím sbal. Já přijdu někdy kolem poledne..." řekne jí máma zamyšleně a zvedá se k odchodu. ,,Mami," ozve se Magdaléna tiše, ale máma ji přeruší: ,,Magdaléno, je to sice na rychlo, ale já trvám na tom, abys jela. Taková nabídka se neodmítá." hned pak odejde. Magdaléna se rychle nasnídá, ale netráví den balením, všechno má samozřejmě připravené, ale jen si lehne na postel a prohlíží si prsten. A v duchu si pořád přehrává Pavlovu větu : ,,Jsi má snoubenka...." Jen tak leží a přemýšlí. Nakonec z toho usne. Probudí jí řinčení telefonu. Na displeji svítí: Pavel. Magdalénin pohled ale zabloudí z neznámého důvodu k oknu a leknutím nadskočí. Na větvi sedí s úsměvem na rtech a kyticí v ruce Pavel! Madaléna jako ve snu dojde k oknu a otevře ho více a Pavel skočí dovnitř. V příští vteřině splynou jejich rty v polibku a těla v objetí. ,,Nerozloučili jsme se," vysvětlí Pavel a pak dlouou chvíli ani jeden z nich nepromluví. Kytice zůstane ležet zapomenutá na zemi. ,,Pavle, neměl by jsi tu být... Máma se může každou chvíli vrátit."uvědomí si Magdalna a dole v tom okamžiku cvakne zámek. Pavel Magdalénu naposledy políbí a jedním skokem už je na stromě. Ještě jí zamává a protože jsou už na schodišti slyšet kroky, rychle sešplhá po stromě dolů. Máma v tu chvíli otevře dveře. ,,Magdaléno, jsi Tu?" nakoukne a všimne si kytice. ,,Kde se tu vzala? " diví se máma krásné kytici růží. ,,Ty jsou..." Magdaléna zaváhá, než dopoví větu. ,,Prostě jsou Tvoje." dokončí máma s úsměvem a dálji netrápí. Pak už je to samý shon. Máma trvá na tom, že Magdaléně zkontroluje kufr. Naštěstí jí to Magdaléna rozmluví. Co by asi máma řekla na kotlík, mosazné váhy, pergameny, brky a učebnice kouzel? Čas letí rychleji, než by Magdaléna chtěla. Doufala, že se jí ještě podaří zajít za Pavlem... Ale už jsou dvě, tři... Hodiny nezastaví. Ani přes to, že chce. Kam se poděla ta spousta času, kterou měla ráno? Magdaléna přemýšlí a do myšlenek jí vnikne mámin hlas: ,,Magdaléno, kde se to tu vzalo?" ozve se máma od skříně a ukazuje jakýsi fialový plášť s kapucí. ,,To jsem nikdy neviděla..." zamyslí se Magdaléna a plášť si obleče. Padne jí, jako by byl šitý přímo pro ní. Je celý fialový, se stříbrným lemem a výšivkou rodového erbu. ,,Sluší Ti, "ohodnotí plášť máma zkušeným okem. V tom ticho prořízne zadrnčení zvonku. Magdaléna se ani nezdržuje svlékání pláště a rychlostí světla letí ke dveřím... ,,Že by Pavel?" napadne ji, než trhnutí otevře dveře. Ale za nimi nestojí Pavel, ani Nymfadora, která Magdaléně přišla na mysl hned po Pavlovi. Stojí tam maldý muž s hákovitým nosem a poněkud mastně vyhlížejícími černými vlasy. Tváří se načně romrzele, ale když se jeho černé oči střetnou s Magdaléniným pohledem, v jeho očích je najednou znát nejistota, údiv, ale také bolest, stach a něco co vypadá jako náznak paniky. ,,Profesore Snape, pojďte rychle dovnitř," požádá Magdaléna šeptem muže.