Jdi na obsah Jdi na menu
 


Magdaléna 4.kapitola

23. 6. 2011

 Daleko a ještě dál

 

Otravné zvonění budíku vytrhne Magdalénu ze snění po příliš krátké době. Ona ale ví, že musí opustit teplo postele a vydat se ven. ven do neznáma. Vstříc novému životu, možná. Konečně se sice odhodlala k cestě do Příčné ulice, ale co udělá, že bude stát před zdí, kterou má projít? Co když se neodváží vejít? Otočí se a pojede domů? Nebo přeci jen vejde dovnitř a všechno zvládne? Musí, řekla si už dávno, že tomu všemu dá šanci. Musí to zvládnout. Tohle všechno já víří hlavou celou cestu na nádraží. A ani tam nemá pokoj od myšlenek. Co když se někde naprosto znemožní? Napadne ji najednou, ale myšlenku radši hned zaplaší. Přemýšlí, kam půjde nejdřív, do banky, to je jasné... Ale kam potom? Vzpomene si, co četla o kouzelnících. Jedině skutečného kouzelníka si vybere skutečná hůlka. Samozřejmě, půjde do obchodu, kde se hůlky prodávají. jistit, jestli to nakonec opravdu není omyl. Jak se vlatně ten obchod jmenoval? Snaží se vzpomenout si, vyruší ji ale známý mužský hlas. ,,Magdaléno! Dobré ráno, copak, že tak brzy?" diví se. Magdaléna se probere ze zasnění a vrátí se do reality. ,,Dobré ráno, Pavle,"pozdraví překvapeně, ,,jen tak, vyjela jsem na výlet." Použije stejnou výmluvu, jakou použila na mamku, když odcházela z domu. ,,Sama?" podivuje se dál Pavel. ,,Ano, sama. Je to snad zakázané?" zeptá se trochu protivně Magdaléna. ,,Ale samozřejmě, že není. Jen jsem se divil, že tak brzy vstáváte... A dobrovolně. I přes to, že nemusíte. Já bych klidně ještě spal." snaží se Pavel konerzaci udržet veselým tónem. ,,A kdo říká, že nemusím vstávat?" zaůtočí znovu Magdaléna. Pavel se jen pousměje a pobaveně se zeptá: ,,A kdo Vás nutí jezdit na výlety?" Touhle otázkou Magdalénu dokonale odzbrojí. Najednou nemá co říct a rozesměje se. ,,Vyhál jste."uzná mu bod. ,,Výborně," pousměje se Pavel a hned využije její změny v náladě, ,,Tak se mou pojďte na kávu." Magdaléna chvilku zváhá nad pozváním, ale káva by se docela hodila, potřebuje se probrat a navíc, uvědomí si, že snídani nechala netknutou na stole. Pavel sleduje její vnitřní boj a doufá, že její odpověď bude kladná.

  Nakonec Magdaléna přikývne a s Pavlem po boku kráčí prázdnou nádražní halou ke kavárně. Než donesou obědnanou kávu, Magdaléna udržuje s Pavlem zdvořilou koverzaci. Cíl své cesty odmítá samozřejmě prozradit, drží se toho, že jede na výlet. Pavel nijak nevyzvídá, ale ani on neprozradí, kam jede. A Magdaléna se nevyptává. Pak pomalu míchá lžičkou kávu a zamyšleně sleduje její černou, rozvířenou hladinu. Znovu se zamyslí a ani si neuvědomuje, že na ní někdo mluví. Opět ji  myšlenek vytrhn stejný člověk. ,,Magdaléno, nezlobte se, pojede mi vlak. Moc děkuji, za čas, strávený s Vámi." Magdaléna se jen pousměje a neodpoví. Pak se podívá na hodinky a s děsem v očích zjistí, že vlak za pět minu jede. Rychle dopije studenu kávu a když zvedne hlavu zjistí, že Pavel kamsi zmizel. Nemá čas nad tím přemýšlet, rozeběhne se k nástupišti. Slyší, jak průvodčí píská na píšťalku a vybíhá schody po třech. Naštěstí ji mladý průvodčí včas zahlédne a rozjíždějící se vlak zastaví. Magdaléna nastoupí a pomalu prochází vlakem. Nahlíží do každého kupé a hledá volné místo. Když jedno najde, podívá se, kdo další tam sedí. V tu chvíli ustrne. Pavel! Rychle postoupí dál a doufá, že jí neviděl. Najde si místo, sedne si a za chilku upadne do bezesného spánku.

  Probudí ji zavrzání dveří u kupé. ,,Po kolikáte už za tuhle cestu?" ptá se v duchu sama sebe a uvažuje, po kolikáté ji tenhle příšerný zvuk vzbudil. Ani neotevře oči a pomaličku se propadá zpět do spánku. Cítí, jak si někdo vedle ní sedl. Ale neřeší to. Za tu dlouhou cestu se tam pár lidí vystřídalo... ,,Magdaléno?" probere ji tichý hlas. Otevře oči a vedle ní s úsměvem sedí on. Pavel! Zase, dnes už potřetí ji vytrhl ze zamyšlení. ,,Pavle... Já... Nevěděla jsem, že jedeme stejným vlakem." zalže a sklopí pohled. Pavel se jen usměje a její lež přejde mlčením. Magdaléna se rozhlédne a zjistí, že jsou sami. Proč u ní ale sedí tak blízko? Má tu přece tolik místa... ,,Magdaléno, musím s Vámi mluvit..." řekne Pavel tiše a zatrápeně. Magdaléna mu pohlédne do očí a čeká, co se bude dít. I on se podívá do očí jí. To, co ona vidí v jeho očích ji překvapí. Čte v nich strach, nejistotu, ale i odhodlání, přesvědčení... A ještě něco, co nedokáže pojmenovat. Chvíli si vzájemně hledí do očí a pak Pavel udělá něco, co by Magdaléna nikdy, nikdy nečekala. Chytí ji za ruku. Nesměle, opatrně. Jako kdyby čekal, že se bude bránit. Ona je ale na tolik překvapená, že se nevzmůže vůbec na nic. ,,Musím s Vámi mluvit." zopakuje Pavel a zdá se, že si tím že ho neodmítá dodal odvahu. Magdaléna jen přikývne. ,,Je tu jedna věc, kterou Vám chci říct delší dobu, Magdaléno. Myslel jsem, ne, dokonce jsem doufal, že to přejde. Že je to jen jakési chvilkové poblouznění. Ale tvá to už moc dlouho. Nevím, co si počít. Jediný způsob, jak se s tím vyrovnat je, říct Vám to." odmlčí se a sleduje její reakci. Ona se snaží vyznat se v jeho slovech, pak pochopí, podívá se na něj a zhluboka se nadechne. ,,Otče, já..." začne, ale on ji zarazí a skočí jí do řeči. ,,Magdaléno! Nesedím tu s Vámi jako kněz. Ale jako muž!" chytí ji i za druhou ruku, ,,Copak to nechápete?" zašeptá, chvilku, zdá se, bojuje sám se sebou. Pak ji naprosto nečekaně políbí. Rychle, něžně, plaše, nesměle, ale krásně. Pak se kousek oddálí, od jejích rtů. Jsou si ale tak blízko, že Magdaléna může spočítat každou jeho řasu. I ty nejmenší. Magdaléně se skoro zatočí hlava. ,,Miluji Tě..." řekne Pavel hodně tiše. Magdaléna ví, že nemá. Ví, že nesmí... Další polibek je jejím dílem. A pak přijde třetí. Pavel jí jemně odhrne pramen vlasů, kterí jí spadl do očí. A to Magdalénu probere. Uvědomí si, co právě udělala. Rychle pustí Pavlovy ruce, zvedne se a jako blesk vyrazí ze dveří. Skoro je ani nestihne otevřít. Popadne všechny své věci a za sebou nechá muže, který jí právě vyznal lásku. Kněze, který jí vyznal lásku, opraví se v duchu. Najednou neví, kam jít. Co udělat. Ví jen, že se tam nesmí vrátit. To, co by následovalo... Zničilo by je to oba. Magdaléna si uvědomila, že na Pavlovo vyznání by musela odpovědět stejně. Ano, je to tak. Musí konečně sama sobě přiznat, že se zamilovala. Do něj. Od doby, co se poznali, co ho poprvé viděla, tenhle mladý muž se jí vryl nejen do paměti, ale i do srdce. Vždycky se těšila, až se znovu potkají. A že takhle začíná láska? To přece nemohla vědět. A že ta láska vzklíčí a bude oboustraná? To už vůbec ne. Má tady jednu jedinou možnost. Do konce prázdnin se Pavlovi vyhýbat a pak... Odjet do Bradavic. Jinou možnost nemá. Za chviličku začne vlak zastavovat.  Za okny se míhá nápis : PRAHA HLAVNÍ NÁDRAŽÍ. Magdaléna stojí u dveří a vystupuje jako první. Ani se nerozhlédne a rychlým, rázným krokem opouští nádraží. Celou cestu přemýšlí, jak daleko to zašlo. Ne daleko, ono to zašlo ještě dál...  S hlavou sklopenou, ani neví jak, dojde až k ceduli s nápisem PŘÍČNÁ ULICE.                                                               

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

hezké :))

(Flaví + Ančí, 5. 7. 2011 2:20)

Sestřičko, je to moc hezké a napínavé a má to dobrý spád, nečekala jsem, že Pavel tak rychle vyzná Magdaléně lásku... :) Obě se těšíme na další pokračování... :)*

Super

(B, 5. 7. 2011 0:05)

Téda, pěkně se to celý zamotává, je to čím dál zajímavější...jen tak dál!

Píšeš opravdu poutavě - už se těším na pokračování