Jdi na obsah Jdi na menu
 


Magdaléna

15. 2. 2011

Kapitola první : Nehody a návštěva


,, Mami, odcházím, za hodinku jsem zpátky, ano?“ ozve se z chotby Magdalénin hlas. „ Dobře, dávej na sebe pozor,“ dolétne k právě zamykaným dveřím. Magdaléna rychle kráčí tichou a prázdnou ulicí. Prázdnou a temnou, ale ne, na tohle nemysli, uklidňuje sama sebe a snaží se nemyslet na to, že kdyby se někdo vynořil za rohem, pomoci se nedočká. Nikde nikdo... Co to bylo? Magdaléna se lekne. Ale je to jen kočka... Od té doby, co četla ty knihy, všude vidí nebezpečí. A může za to jedna sipsovatelka. Vymyslela dokonalý příběh, jehož hrdinou je Harry Potter. A ona, Magdaléna, je natolik hloupá, že tomu věří. Vlastně, byla, natolik hloupá, že tomu věřila. Teď už ne. Tehdy byla malá holka a poříd snila o dopisu, který neřicházel. Bylo jí deset, když četla první díl. A uvěřila tomu. Podle knihy se nastupuje do školy v jedenácti. A tak čekala dopis, dopis, který jí měl změnit život. Ale nezměnil. Jednoduše se ho nedočkala, stejně, jako miliony dalších dětí které uvěřily pohádkám... Tak jen četla další díly a tajně snila, že možná... Jednoho dne... Zjistí někdo, že na ní zapomněli, že se stala chyba... Omyl... Nedopatření... Její jméno na seznamu studentů přehlédli... Jak šel čas, Magdaléna začala zapomínat na svůj sen. Na své tajné přání. Přestala na svět čar a kouzel věřit. Jenže ten strach z dětství, ta nejistota, když jde někde sama, když ví, že exsistuje něco silnějšího, proti čemu by se neubránila... Z myšlenek ji vytrhne zvonění zvonu. No to snad ne! Už je šest. Zase jde pozdě. A to vyšla domu v čas. Za se zamyslela. Možná si nikdo jejího pozdního příchodu nevšimne, zadoufala v poslední chvíli. Pomalu, potichu otvírá dveře, zatím nikdo... Ještě tišeji jde k nejbližší lavici a … Upadne! Podpatek jí podklouzne na dlaždicích a ona se s výkřikem řítí k zemi. Najednou je středem pozornosti. Všichni se na ni jen podívají a dál se tváří, že se nic neděje. Zase se dívají dopředu. Naštěstí. Magdaléna si myslí, že je z nejhoršího venku, ale ze předu se náhle ozve mužský hlas, doprovázený rychlými kroky: „Magdaléno! Jste v pořádku?“ To už se k ní sklání mladý, sympatický muž a podává jí ruku, aby mohla vstát. Ona jen přikývne. Ničeho jiného není schopná. A opět je středem pozornosti. Všichni se ne ní dívají. Muž jí pomůže vstát a když po jeho boku kráčí k lavici, noha jí podklouzne znovu. On ale pohotově zareaguje a zachytí ji se slovy: „Pozor, nebo si ublížíte, Magdaléno!“ Dovede ji až k lavici, samozřejmě, k první lavici a pak se jde dál věnovat svým povinnostem. Magdaléna sice sedí, poslouchá, ale myšlenky má úplně jinde. Už zase se jí něco nepovedlo! To není možné! Kdykoli se snaží, aby se něco povedlo, zhatí se to. Jak to? A ještě ke všemu dnešek. Vzala si poprvé nové boty, na podpatku. A ony jí zradí! A ještě on! Bylo to od něj milé, ano, ale... Musel její jméno říkat nahlas? Teď se na ní všicni dívají. Všichni si jí budou pamatovat. O tom se přesvědčí hned v zápětí, když k ní přijde starší žena přísně se na ní podívá a spustí : „Máte jít dozadu, Magaléno! Ten Váš příchod, to byla katastrofa. Skutečně. Takhle vyrušovat! Že se nestydíte!“ Magdaléna se skutečně styděla. A hodně. Nejen za to, že na sebe upoutala pozornost snad všech lidí, ale i proto, že nedávala pozor... Jde tedy dozadu, jde... Spíš se loudá... Ale on se netváří naštvaně, na opak, zdá se velice pobavený. Jistě, má mě za nemehlo! Napadne Magdalénu. „Jste v pořádku, Magdaléno? Vyděsila jste mě.“ řekne upřímně. Ona se jen začervená. Přikývne. On jakoby nečekal na odpověď: „Posaďte se, nechcete si promluvit?“ Magdaléna zakroutí hlavou v odmítavém gestu: „Nezlobte se, dnes spěchám domů. Víte, mamka mě čeká. Dělala by si starosti.“ Muž přikývne: „Tak někdy příště, ano? Dávejte na sebe pozor, cesta není bezpečná! Nashledanou.“ rozloučí se s ní. Magdaléna opět přikývne a v minutě je pryč. Cestu ještě přemýšlí o všch náhodách, které ji potkávají. Třeba na oslavě jejích narozenin, když měla krájet dort. Zakopla cestou k němu a spadla obličejem přímo mezi svíčky. Když držela v ruce nůž a chystala se dort nakrojit, proběhla jí hlavou myšlenka, že přesně tohle se nesmí stát. Dokonce téměř jako by viděla samu sebe, jak padá. A o miutu později se to stalo... Nebo na plese. Všichni nastopili bez chybičky a zrovna ona si musela přišlápnout lem šatů a půl sálu přejet po kolenou... Je asi prostě hodně nešikovná, tak si to celý život odůvodňuje. Nebo možná je magnet na trapasy. Jako dneska. Když se přede všemi odporoučela k zemi. Hlavně aby se nestalo něco dalšího. Třeba, aby mi nepraskl podpatek a já si třeba nezlomila nohu, napadlo Magdalénu. A v tom se to stalo! Lupnutí, pád , výkřik a ostrá bolest v noze. „Ne, co budu dělat?!“ ptá se sama sebe zoufale. Nikde nikdo, všude tma a ticho. Zkouší se postavit, ale bolest v noze jí to nedovolí. Bota jí tlačí, musí ji vyzout. Stačí jeden pohled, aby Magdaléna zjistila, co bylo příčinou jejího šikovného ádu. Ulomený podpatek! Na nvých botách. Jak je zase tohle možné? Boty byly nové, napadne ji. Ale nemá čas nad tím přemýšlet. Důležitější je, jak se dostat domů. Znovu se zkouší postavit, ale noha nevydrží. Uteče jí tichý výkřik bolesti. A že to bolí pořádně. A jak to natéká! Magdaléna usilovně přemýšlí, co teď. Mobil samozřejmě nechala doma, nemůže zavolat ani pomoc. Máma už bude mít strach, třeba někoho pošle, aby jí šel naproti, uvědomí si a upne se k té myšlence jako k záchrannému lanu. Ale koho by mohla poslat? Uvědomí si... Nebo by mohla zkusit lézt po čtyřech. Vlastně , po třech, zraněnou nohu nepoužívat. „Zničím si sukni, ale co?“ řekne sama sobě a povzbuzuje se: „To zvládněš, neboj se!“ Kousek po kousku se plazí k domovu. Ochlazuje se a síly jí docházejí, ale ona to nechce vzdát. Nesmí! Ale už dál nemůže. Nejde to! Je to ještě daleko. „Pomoc, prosím, pomoz mi! Pomoz mi...!“ šeptá naléhavě a upírá svůj zrak ke hvězdám. Sedí u silnice, kudy nikdy nikdo nejezdí. Cestu najednou ozáří svěla auta. Pomoc je nablízku, uvědomí si. Jen aby zastavil! Auto brzdí. Zastavuje, řidíč vidí u cesty zhroucenou postavičku. „Magdaléno!“ řidičův výkřik je plný hrůzy a strachu. Okamžitě vystupuje : „Co se Vám stalo?! Jste v pořádku? Pojďte, pomůžu Vám...“ nervózně koktá. Magdaléna zvedne oči. Je to on. Jak to, že ji vždycky sbírá ze země zrovna on? „Moje noha...“ zašeptá Magdaléna. On jí vyhrne sukni, aby zjistil, co se stalo. Kotník je dvakrát takový, všimne si. „Musí to pořádně bolet, že?“ podívá se na ní a v očích má úzkost a strach. Ale i něco jiného, co Magdaléna nemůže poznat. Zmateně přikývne. On ji vezme do náruče a odnese ji do auta. „Seďte a nebojte se, Magdaléno, jste v bezpečí. Odvezu Vás.“ uklidňuje ji. „Děkuji, ot...“ začne Magdaléna, ale on jí skočí do řeči. „Jmenuji se Pavel, Magdaléno.“ „Děkuji, Pavle.“ řekne stydlivě se sklopenýma očima Magdaléna. Chvíli jedou, je slyšet jen motor auta. V tom Pavel špatně odbočí. „Ale tady nebydlím, tudy se k nám nedostanete.“ upozorní ho ostře. „Jedeme do nemocnice, Vaše noha potřebuje lékaře. Tohle sama nezvládnete.“ odpoví Pavel klidně, ale tak, aby bylo jasné, že nestrpí žádné námitky a Magdaléna už neprotestuje. Když dojedou do nemocnice, pomůže jí do čekárny a nedá jinak, než že půjde s ní. Aby nemusela chodit, což stejně nemůže, všude jí nosí. Na rentgen, k lékařce, na sádrovnu. Noha je samozřejmě zlomená, jak jinak... Pak ji veze domů. „Pavle, nevím, jak Vám poděkovat. Kdybyste mě nenašel, asi bych se ještě plazila domů. A kdo ví, jak by to dopadlo. Moc Vám děkuji, kdybych pro Vás někdy mohla cokoli uděat..“ „Tak se na mě usmějte, Magdaléno!“ vybídne ji Pavel. Magdaléna se rozesměje: „A to stačí? Nechcete si jít k nám dát alespoň kávu?“ zeptá se. „Víte, rád bych, ale asi bych přijel moc pozdě domů.“ odmítne ji. „Dobrá, tak někdy jindy,“ znovu se Magdaléna usměje. Uvedomí si v tu chvíli, že mámě slíbíla, že bude za hodinu zpátky a je pryč témeř tři! To bude doma tanec! Pak si uvědomí, že s nohou v sádře se tančí veice těžko. A ta představa, jak o berlích tančí ve špinavé, zablácené sukni a bez boty, ji rozesměje. Pavel se na ní tázavě podívá: Copak, Magdaléno?“ „Víte, Pavle, jen jsem si uvědomila, že jdu domů také pozdě. Napadlo mě, že to bude tanec! Ale pak mě rozesmála představa, jak v tomhle stavu tančím.“ Pavel se upřímě od srdce rozesmál. Ona se na něj zadívala. „Copak?“ zeptal se. „Věřil by jste, že jsem ani nevěřila, že se umíte takhle rozesmát? Nikdy jsem Vás neviděla, jak se smějte.“ odpověděla Magdaléna po pravdě. „To proto, že jsem s vámi, Magaléno.“ Auto zastavuje. Je doma. On jí ještě pomůže z auta. „Magdaléno, hlavně opatrně. Dávejte na sebe pozor, ať se Vám nestane nic dalšího. A kdyby přeci jen maminka moc nadávala, ať mi zavolá, ano?“ loučí se Pavel trochu ve spěchu. „Pavle, ještě jednou Vám děkuji! Moc si cením toho, co jste ro mě udělal! Na shledanou a dobrou noc!“ loučí se i Magdaléna a připravuje se na to, co řekne mamce... Sotva zazvoní, dveře se otevřou. „ Magdaléno?! Jsi v pořádu?“ spustí máma a pak si všimne berlí, „ Co se Ti stalo? Viděla jsem zastavovat před domem Pavlovo auto, napadlo mě, že jste vyrazili někam spolu. A ty přijdeš takhle! No to snad není možné!“ „Mami, prostě jsem upadla, nic to není, ano? Jen zlomená noha.Pavel byl tak hodný a vzal mě na pohotovost.“ uklidňije ji Magdaléna. „Jen? Jen zlomená noha? Tak ona si zlomí nohu a řekně jen! To se mi snad zdá!“ rozčiluje se mamka dál. „Mami, pustíš mě prosím dovnitř? Ráda bych si sedla. Víš, trochu to bolí.“ Jako by si uvědomila až teď, že stojí venku, zahání máma rychle Magdalénu dovnitř. „Počkej, vlastně bych zapomněla. Máš návštěvu,“ spustí, sotva se za nimi zavřou dveře, „Je to jakýsi starý muž. Vyřiď to prosím rychle, Magdaléno. Je divný. Čeká tu na Tebe už skoro hodinu a téměř se mnou nemluvil. Prý ho určitě znáš. Je v obýváku, tak za ním hned jdi. A jak jsem řekla, vyřiď to rychle.“ oznámí máma a jde do kuchyně. V obýváku sedí starý muž, dlouhé vousy i vlasy má stříbřitě bílé a mile se usmívá. Má krásně modré oči, kterými se laskavě na Magdalénu dívá. Oblečený je do obleku, který nosil Magdalénin pradědeček. Je jasné, že tenhle člověk prostě neví, co se nosí. Magdaléna beze slova dojde ke křeslu a sedne si. Cosi v těch modrých očích jí donutí, aby se usmála : „Přeji Vám dobrý večer, prý jste se mnou chtěl mluvit,“ začne Magdaléna v naději, že se konečně dozví, oč tu jde. „Ano, drahá Magdaléno.“ odpoví stařík a Magdaléna se podiví, odkud zná její jméno. „Vy mě ale znáte také,“řekne muž s úsměvem. Magdaléna si všimne té až do očí bijáící podoby... Není možné, aby to byl on. Vždyť přece neesistuje! Je to hloupost. Snaží se sama sebe přesvědčit Magdaléna, ale jistá si není. Čeká tedy, až znovu promluví muž. On se na ní jen zkoumavě dívá, rentgenuje ji pohledem, pak se představí: „Jsem Albus Percival Vulfric Brian Brumbál.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

.......

(jááá, 30. 3. 2011 18:47)

Kdo byl ten Pavel? A kam to vlastně šla? To tam není vysvětlený..

:)

(Janie, 12. 3. 2011 18:57)

Vypadá to dobře. :)

Pro Barunku

(zuza, 16. 2. 2011 21:36)

Moc díky za komentář. A hlavně za Tvá doporučení. Je pravda, že styl písma se někomu nečte dobře, už jsem to opravila. Kapitolu jsem kontrolovala snad pětkrát, stejně mi možná nějaký ten překlep utekl. Četla jsem to teď znovu a žádný jsem nenašla... Asi je to tím, že to čtu už trochu automaticky.
Moc děkuji a komentář. :-)

....

(Barunka, 16. 2. 2011 16:14)

Začíná to velmi hezky, já věřím, že ta myšlenka je pěkná a i ta povídka bude hezká. :-)
Chtěla bych ti jenom říct pár připomínek, ale prosím, neber to jako kritiku.
Pokud ti můžu doporučit, změň tohle písmo. Hodně špatně se to čte, a pokud můžu říct, myslím si, že to i odrazuje od čtení.
Dávej si pozor na překlepy. Já mám teda co říkat, já dělám jeden překlep za druhým, ale už jsem si zvykla, že kapitolu kontroluju i dvakrát, třikrát za sebou, abych co nejvíce překlepů vychytala. :-)
A poslední věc - rozmysli si, jestli chceš psát v přítomném nebo minulém času. Hodně ti to tam kolísá. :-)
Opravdu to prosím neber jako kritiku. Začátky jsou těžké, já to vím, já jsem taky nedávno začínala. A hned na začátku mi někdo napsal mezi těmi pochvalnými komentáři i něco na zamyšlení. A já jsem tomu člověku dodneška hodně vděčná, protože jsem se na povídky začala víc soustředit a hodně moc jsem je zlepšila - tedy alespoň doufám. :-)